Do hovoru najednou zazvonil telefon, zmáčkla tlačítko pro příjem a druhou rukou si přitlačila volné ucho, protože v hospodě bylo ten večer hodně rušno. Postupně začala v obličeji měnit barvy a poulit oči. "Cože!!!?", zařvala do telefonu tak silně, že pětice lidí okolo stolu okamžitě ztichla. Telefon se jí se zaklapnutím téměř svezl po ochablé ruce, kterou si vzápětí zakryla obličej a začala se třást. Všichni seděli jak opaření a netušili co se děje, ale bylo jasné, že jde o špatnou zprávu. Asi po třech minutách odkryla dlaně z tváří, které se mezitím zbarvily doruda, z očí i z nosu jí teklo bezbarvým proudem a její zkřivená grimasa nedovolovala říct jediné slovo, vydávala ze sebe jen neartikulovaný zmatený huhlání. Na nějaký čas se za chvíli povedlo zastavit třesoucí se bradu a vyhrkla: "Martin měl bouračku a je to hodně špatný!! Jsou tam těžký zranění...". Prudce se zvedla, porazila skleničku s kafem, které se rozlilo po celém stole a téměř hystericky zakřičela: "Já musím něco dělat!!! Já tam musím jet! Já.... já nevím, co mám dělat, on určitě umře!!!" a začala se ohlížet po své kabelce a kabátu. "Neblázni! Teď nikam nechoď, vždyť ani nemáš, jak se tam dostat. Teď mu nepomůžeš a záchranka se o něj postará. Zjistíme, kam je odvezli a potom zavoláme taxíka", ozvalo se z úst, co se jako první vzpamatovaly ze šoku. "Ne! To nejde! Nebudu tady přeci sedět a chlastat, když umírá!!", otočila se až moc vztekle na člověka, který ji chtěl uklidnit.... V podobném stylu se rozhovor opakoval snad čtyřikrát, mezitím horečně telefonovala známým, jestli mají nějaké informace a vědí-li vůbec o tom, když asi po dvaceti minutách zazvonil telefon znovu. S vytaženým obočím a třesoucíma se rukama ho otevřela, stiskla zelené tlačítko a téměř zařvala: "Ano?!! Haló??!!" a se zadrženým dechem hltala nové zprávy. Znovu se začal vracet tragický výraz, čelo se jí zvlnilo bezpočtem vrásek, z očí opět vylilo slané moře a rozklepala se mnohem strašidelnějším stylem než prve. Všichni kolem tušili, že novinky budou ještě horší. I proto nic neříkali a jen čekali, až se po ukončení hovoru uklidní natolik, aby mohla něco říct... Po nasmrkání pěti kapesníků a provizorním zastavení slz a nudlí se poprvý usmála a s ještě třesoucí se bradou vyhrkla: "On je v pořádku!!! Teda, ne úplně, má zlomenou ruku nebo co, ale je to jen lehký. Huhhh...", oddechla si a nadšeně pokračovala: "Byly tam ještě dvě těžký zranění, z toho je jeden asi v kritickým stavu, ale to je někdo cizí, to se nás naštěstí netýká. Lidi já mám takovou radost!!!" vydechla zhluboka, vyndala poslední čistý kapesník, svlíkla kabát a odložila na lavici, dvakrát krátce smrkla a nenápadně mávla na číšníka: "Jedno šampaňský a skleničky pro všechny prosím." ...