LiTerra

    Jako každé ráno i dnes zachrčel budík v šest hodin a stejně jako jindy se Joe po něm ohnal pravou rukou. Měl to nacvičené, tak hned na první pokus dochrčel. Tedy ten budík. Jenomže si to jako obvykle nenechal líbit a Joe dostal levačkou pořádnou facku, která ho dokonale probrala k dennímu životu (Joe noční nevedl). Nezbývalo mu nic jiného, než vstát a najít bačkory. Ty si z něho poslední dobou pořádně utahují. Dnes je našel až pod lednicí. Když už tam byl, dal si na spánky kostky ledu, ty ho ale moc dobře neumyly, tak si ještě našplíchal na tváře z kohoutku rezavou vodu. Dlouho ale netekla, protože kohoutek začal příšerně kokrhat (oni to mají každé ráno ve zvyku), a když začne takové zvíře kokrhat, nemůže chrlit ani čistou vodu, natož rezavou. To se rozumí. No nevadí, není to poprvé, co Joe odejde do práce neumytý. Poté co se popral s kalhotami a našel zbytek oblečení se konečně vydal na cestu do zaměstnání.
    Není dlouhá. Jde vlastně jen o to projít jednu ulici. Hned před východem z domu narazil na černou díru v zemi. Změřil ji pohledem a přemýšlel, jestli ji má obejít, nebo přeskočit. Vyřešila to za něj. Odešla s nějakým pánem, co u ní pořád stál. Když o tom tak přemýšlím, asi to byl jeho stín, ale někdy je asi lepší nepřemýšlet. Joe poskočil oběma nohama kupředu (teta mu totiž říká, aby vykročil levou nohou, otec zas aby pravou, jestli chce mít štěstí a on si nechce nikoho rozhněvat) a dostal hned lepší náladu, že je zase o skok dál. Urazil dalších pár metrů a pak se jim slušně omluvil.... Koutkem oka zahlédl ve výloze krejčovskou pannu. Že je krejčovská věděl už dávno, ale nikdy nemá čas zjistit, jestli je opravdu...... no, někdy je asi lepší nepřemýšlet. Z toho nepřemýšlení ho docela hrubě vytrhl kanál, který si nechal na sobě vyrobit mříž s většími oky a Joe v nich uvízl až po kotník jedné nohy. Po chvíli přetahování si nohu raději uřízl a nechal spadnout do kanálu. Nedivte se, mohl to tak udělat, protože na dně kanálu už válela spousta kotníků s botama, takže si nikdo nemůže pohoršeně stěžovat a ta trocha krve dnes nikoho nerozhází. Jenom nevím, co z toho ten kanál má. Nikomu nemůže přece stačit jedna bota, ať je v ní sebekrásnější hnáta. Někdy je asi lepší nepřemýšlet...
    Joe musel trochu přidat do kroku. Trochu ho to sice mírně převažuje doleva, ale pokud nechce přijít o práci, musí máknout. Právě míjel roh jednadvacáté, když pocítil prudkou bolest v pravé ruce. Měl ji sedřenou od ramene až po hodinky. Rána byla dost špinavá, zítra se určitě zanítí. Na tom není přeci nic divného, že nosí hodinky na pravé ruce! Místy visely i cáry kůže, která v menším množství zůstala i na rohu. Roh měl dnes totiž silně depresívní náladu z nevšímavých lidí. Procházejí zadumaně okolo a nikdo se nezastaví a nezeptá:"Tak co, jak to jde? Jak žiješ?". A takový roh jednadvacáté má také svou duši a potřebuje občas pokecat. Naštval se, obalil smirkovým papírem a uhnul asi metr do chodníku. Joe, zvyklý na větší prostor se tak nechutně odřel. V první vlně vzteku to chtěl vrátit a taky už měl napřaženou ruku, když však zahlédl jeho smutný výraz, hned ji stáhl zpět a zeptal se:"Tak co, jak to jde? Jak žiješ?". "Nojo, tak, znáš to, viď", odpověděl roh, sundal ze sebe smirkový papír a ustoupil zase zpátky.
    Joe opět urazil pár metrů a zase se jim zase co nejslušněji omluvil, když v tom okamžiku ze sebe nezadržitelný výkřik ukrutné bolesti, který zajel čtyřem kolemjdoucím do morku kostí (pátý kolemjdoucí byl hluchý). Se slzami v očích se otočil na člověka, který ho poplácal po zádech. Ten člověk netušil, že mezi lopatkami Joea kraluje velký nedozrálý beďar a způsobil mu tak strašlivá muka na příští tři minuty! Po krátké debatě a dvou zdvořilostních větách chtěl Joe pokračovat v cestě, narazil však na mohutný stín obrovitého chlapa. Nakročil..... a spadl do metrpadesát hlubokého stínu.
    Trochu se oprášil a se sedřenou holení kostí, se šrámem na čele a s hluboce zakloněnou hlavou se vydal svým směrem. Všichni lidé a dva kocouři vzhlíželi na oblohu co tam vlastně Joe vidí, ale když se praštil o semafor a hlava se mu vrátila zpět, tak si oddechli a čekali, až naskočí "Walk". Konečně mohli vstoupit na přechod. Jenomže jedna slečna měla na nohou boty s tragicky dlouhými podpatky. To by zřejmě nevadilo, ale byly příliš ostré a zebra to už nevydržela, vzepjala se a splašeně ubíhala ulicí. Lidé zděšeně povykovali a s hrůzou v očích seskakovali za jízdy. Brzy byla vozovka plná zlámaných rukou a nohou, protože za jízdy se nikdy nemá vyskakovat, jak je ostatně napsáno mezi šestnáctým a sedmnáctým pruhem zvířete. Splašení zřejmě nevadilo pouze Joeovi, neboť ubíhala potřebným směrem. Náhle se však zebra rozplynula a zbylí odvážlivci si o vozovku zlomili ruce i ty nohy (kromě Joea, ten musel do práce). Zvíře si totiž uvědomilo, že ve Státech na přechodech žádné zebry nejsou, a tak neví, co by tady měla dělat. Nejspíš si ji nějací lidé vymysleli, aby byli zajímaví a dostali se do nějaké povídky. Sprosťáci! Taky je všechny za to později potrestal Lidový soud (kromě Joea, ten musel do práce).
     Jisté však je, že se Joe dostal díky tomu výmyslu o nějakých třista metrů dál. Tam ho ještě nějaký černoch zabil pro pár dolarů, ale to už Joe moc nevnímal, protože zahlédl vysokou budovu firmy "Postavímevámvšechno", kde pracoval. S radostí si povyskočil a zjistil, že mu noha už dorostla, jen si bude muset kupovat jednu botu o číslo menší. Ten kousek cesty, co mu zbýval do zaměstnání, musel již překonat na malé loďce, protože s úderem půl sedmé se vozovka mění na řeku a chodníky na nábřeží s přístavišti. Převozníci si totiž stěžovali na nedostatek práce a diskriminaci od ostatních profesí. Městská radnice proto zařídila tuto změnu. Nevím přesně jak to dokázala, možná jsou v tom i úplatky a politika, ale to my, smrtelníci, nikdy nezjistíme...
    Plavba lodí byla zajímavá. Člověk má možnost na chvíli vidět město z jiného pohledu, poslechnout dobrý vtip od převozníka a když mají ryby dobrou náladu, i s nimi pokecat. Celé je to takové romantické. Kdyby ho racek neklovl do hlavy, snad by se ze snění neprobral. Bylo to právě včas, neboť převozník právě přivázal loďku k semaforu...
    Krátce poté vkráčel Joe slavnostně do budovy. Vstupní otáčivé dveře ho z legrace protočily párkrát dokola a vyplivla dovnitř. Joe se musel trochu upravit a osušit (vás když někdo vyplivne, tak na tom nejste o moc líp). Po chvíli přistoupil ke dveřím, našel kliku, dostal od ní dvěstědvacet voltů a do své kanceláře vcházel upravený, vysmátý a nabitý energií. Telefon na jeho stole radostně zavrtěl šňůrou. Joe se pomalu rozhlédl po místnosti. Nic nebylo na svém místě - to ho uklidnilo. Jen byl trochu smutný, že se koberec naštval, sbalil se, sedl na silný motocykl a neslušně odejel. Joe na to chvíli koukal s otevřenýma očima (nebo že by pusou?) a jen vrtěl hlavou:"Blbec, to jsem si o něm nemyslel. Vždyť musí vědět, že řeky se zpátky na silnice mění až ve dvanáct!". No nic. Někdy je asi lepší nepřemýšlet.
    Sotva Joe usedl na židli, rozletěly se dveře. Chvíli lítaly po místnosti, občas rýply rohem do omítky a vrátily se zase zpátky do pantů. V nich se objevil ředitel firmy (co dělá ředitel v pantech?) a povídá:"Joe, dnes není tolik práce, můžete jít domů, máte placené volno". Joea se to trochu dotklo. Trmácí se sem takovou cestu a teď...... no, někdy lepší nepřemýšlet. Řekl si, že se alespoň nají. Psací stroj už měl pro něj hotové jídlo. Zpočátku Joe trochu namítal, že to vypadá divně, když mu psací stroj vaří, ale jídlo je tak dobré, že nikdy neodolá. Snědl první porci, pak druhou. Dal si ještě čtvrtou a třetí, aby nepředbíhal. Brzy měl za sebou i šestou. Nacpal se tak, že prasknul. Pak se sebral a šel domů. Stále však mírně uražený......

Abych nezapomněl! Joe si nakonec bez přemýšlení Margaretu přecijen vzal za ženu a jestli se nerozvedli, žijí spolu dodnes....