POKOJÍK Stydíval jsem se za svůj pokoj. Přízemní špeluňka s jediným oknem na sever neoplývala vzdušností. Parapet začínal 10 centimetrů nad úrovní zahrady protějšího domu. Strop místnosti se mírně svažoval směrem k jihu. Necelých 10 metrů čtverečních působilo stísněně. Děti hrající si na sousedním dvorku často nakukovaly nízkým oknem. Přesto mi celková úroveň soukromí vyhovovala. Přes den sklo kvalitně utěsněné před slunečními paprsky a chlapec hrající si s legem nebo plastovými vojáčky. V noci seděl malý kluk mezi špaletami v otevřených okenicích, poslouchaje odbíjení městských zvonů. Poprvé někdo zazvonil na chlapcovy dveře. Spolužák, nejlepší přítel, takový přítel, že pokud onemocní, raději jdete za školu než sami trpět ve školním bojišti vzdělávání. Od toho dne slunci bránil jen nedbale zatažený závěs a dvě postavy se hrbily nad plastovými figurkami. S přibývajícími roky rostlo i množství papírových krabic různě rozložených mezi čtyřmi stěnami. V tamté úplně dole si malý klučina staví z kostek hrad a v té hned nad ní schovávám všechny přečtené májovky. Vidíte? Vlevo nahoře v modré bedně. V ní stydlivý deváťák na školním výletě obletuje hezkou spolužačku. Ještě trvalo než i některá dívka navštívila mladíka. Pozval ji dál, ukázal své nasbírané cennosti, neuspořádaně uložené ve vlnitém papíru. Okouzlen tmavými vlasy, něžným světle hnědým pohledem, podal jí klíč. Nyní bydlí spolu. Strop zvedli, nové okno v jižní stěně nádherně osvětluje celou místnost. Nevkusné krabice vystřídaly úhledně seřazené vitrínky. A co dáme do té největší? V ní muž v tmavém saku čeká před člověkem s podivnou bronzovou medailí na příchod ženy s něžným světle hnědým pohledem, kyticí, něčím modrým, půjčeným, novým a starým. |