Ptal jsem se, proč zase přijel, a on mi odpověděl:

„Ničí mě, víš? Ty všední věci, stereotyp, který musím dodržovat. Každý den vstát, jít do práce, odsedět si tam několik hodin, pak jít domu, kde na mě žena křičí a dokola mi předhazuje, co vše nedělám a jak jsem vlastně bezduchý ignorant. Vše jí odkývám, protože to je jediný způsob, jak ji co nejrychleji umlčet. Tiše se najím a zasednu k počítači, a když mám šťastnou chvilku a políbí mě múza, začnou se v mé hlavě rojit různorodé myšlenky, které pak bez přestání přenáším do pomyslné hlavy počítače. Jenže to ne, ona mě nenechá. Hned přijde a začne do mě hučet, že jediný, co umím, je bezcílně bušit do klávesnice a že stejnak z toho nic není a ať jdu radši umýt nádobí nebo vysát.“

Na chvíli jsem se zasnil a vzpomněl jsem si na své dětství. Na to, jak se na mé dvanácté narozeniny pohádali rodiče se sestrou, té bylo tehdy všeho všudy šestnáct let, a jak pak odešla bydlet k přítelovi. Časem jsem se dozvěděl, že v té době čekala dítě. A naši, kteří se ji snažili dobře vychovat, to neunesli. Pro ní bylo jistě lepší, že odešla, protože věčné peskování o nedělání domácích prací jí lezlo krkem a když by ještě měla dokola poslouchat, že si zkazila život, tak by to jednoho dne jistě neunesla a všechny by poslala do prdele. Když odcházela, taky to udělala. A teď? Teď pracuje v nějakém nóbl hotelu a vydělává asi sto tisíc měsíčně.

„Vnímáš mě vůbec?!“ vyjel na mě bratranec. Odvětil jsem, že ho samozřejmě vnímám. Nevypadal, že by mi věřil, a tak mě zahltil spoustou otázek na svůj monolog o hrůze stereotypu a já mu prostřednictvím odpovědí musel dokázat, že vím, o čem mluvil. Nakonec to vzdal a jen vzdychl:

„To je deformace.“  Což měl jistě pravdu. Když u nás ještě bydlela sestra, otec ji nutil pracovat na zahradě. A pak, když mu oznámila, že ji to nebaví, prohlásil: „V životě budeš muset dělat spoustu věcí, které tě nebudou bavit.“ Ale ona se dušovala, že takové věci dělat nebude, ona prý bude dělat jen věci zábavné. A víte co? Měla pravdu. Táta je už pod kytkama, máma za ním půjde brzo taky, ale oba museli uznat, že se jejich dcera i přes neuspokojující bydlení a malé děcko o sebe dokázala postarat a opravdu dělá jen to, co ji baví. Může si to dovolit.

„Kdybych mohl a kdyby mě políbila múza, tak bych jen seděl a psal, vyráběl nitě příběhů z ničeho a pak bych je motal do klubíček s jedním začátkem a jedním koncem. A možná, že by se mi mé úsilí časem vyplatilo. Pravděpodobně bych nezbohatl jako jiní velcí spisovatelé, ale něco málo bych jistě za to dostala a kdo ví, když bych pak změnil práci za nějakou lépe placenou, snad by ze mě byl milionář. Jenže vše je ve hvězdách a já si nejsem jistý, zda bych vůbec měl dost sil napsat něco lepšího než doposud a pak si najít novou práci.“

Sestra takové obavy nikdy neměla. Ona prostě věděla, že bude bohatá a že vše dobře dopadne a bude šťastná i s děckem na krku. Netušila, jak se dostane k penězům ani co bude v životě dělat, takové detaily chodily mimo její hlavinku. Možná jen měla šestý smysl a díky němu dopředu věděla, že se to vše stane a že my ostatní nakonec utřem nos a budem jen tiše závidět.