Jsme tak divní.

Oni jsou tak divní.

Furt se honí za prací jak bezduší ignoranti, kterým nic jiného nezbývá.

Ale co jsem potom já? Vždyť já se taky honím bezduše za prací, každý den to samé, ten samý stereotyp. Obléknout se, zamknout byt, nastoupit do tramvaje, vystoupit o šest stanic dál, dojít do kanceláře, sednout k počítači a posílat emaily.

Můj bratranec ze Srbska takto stereotypní práci nemá.

Dozvěděl jsem se o ní, když jsme jednou seděli v hospodě.

„Víš, bratranče, práce a pivo to jsou dvě hrozně odlišné věci. Pivo miluji, je krásné, jen tak si večer sednout a relaxovat s pivem v ruce. Ale práce, ta je nudná a pořád stejná. Monotónně dělat ty samé věci až do smrti. To máš něco jako televizi. Taky věčné reprízy, které ne a ne skončit. Ale já mám dobrou práci a jsem za ni vděčný Pánu Bohu. Víš, možná pro někoho by to byla ta nejnudnější práce pod sluncem, ale protože ji mám rád, tak mi přijde pokaždé jiná.“

Když jsem mu řekl, že si protiřečí, tak jen zakroutil hlavou a řekl něco ve smyslu toho, že to je věc názoru, a že asi ještě nejsem dost zralý na to, abych ho pochopil.

Moje práce je stereotypní.

Ne, vlastně není.

Když si uvědomím každý její okamžik, tak vím, že nemůže být.

Ona se tváří stereotypně. To ano. Avšak, pokaždé se objeví něco, co jí dělá výjimečnou a nenahraditelnou.

Když jsem toto sdělil mému bratranci, prohlásil, že to zní jako bych mluvil o nějaké ženě.

Ale vždyť práce je čistě teoreticky žena.

Neustále vás štve a její podmínky vás ponižují, ale doopravdy se na ni těšíte a svádí vás.

Mám radši práci než ženy.

Práce má svá daná pravidla a nemůže se jen tak z nenadání měnit.

Zato ženy jsou nevypočitatelné a nikdy nevíte, co od nich máte čekat.

Zítra je opět pondělí. Již se těším do práce. Lidé budou naštvaní spěchat po ulicích Prahy a nadávat na všechny strany.

„Zas to příšerné pondělí.“

A já půjdu pomalým krokem na tramvaj a pojedu vstříc mé ženě, kterou na přivítanou obejmu a políbím.

A budu šťasten až do smrti.