Celej tenhle svět je absurdní.

Dneska jsem byl s bratrancem v hospodě a on prohlásil:

„Víš, bratranče, dnešní lidi sou hrozný.

Jsou líní a všechno chtějí hned.

Oni prostě nedokážou zvolna poznávat nové věci, zkoumat, zkoušet a učit se. Oni potřebují mít hned všechno napsané, potvrzené a konec.

Víc už je nezajímá.

Ale to je jako by pes neměl štěkat.

Lidi by měli zkoušet vše nové a nepoznané a učit se s tím žít, ale postupně. Jenže ukaž mi člověka, který tak v tomto světě postupuje.

Myslím, že lidé jsou pasivní pesimisté.

Vždy předpovídají tu špatnou stránku věci, ale nechtějí na tom nic měnit.

Chápeš, co tím myslím?“

Řekl jsem, že to chápu.

Pasivní pesimisté.

Nikdy jsem o sobě neuvažoval jako o pasivním pesimistovi.

Ale je možné, že takový jsem. Nevím, já nevnímám co dělám, ale myslím si, že rád zkoumám a dělám svoje osobní objevy, protože pak mám pocit, že i já jsem se dostal k novým věcem přes ty staré.

Přes ty začátky.

Je nejspíš pravda, že lidé začátky nemají rádi.

Začátky jsou zbrklé, trapné, nervózní a zvláštní, protože začátek zažije každý jen jednou a pak se již nikdy ve stejné věci neopakuje.

Jakmile někdo zažije špatný začátek, bojí se jít dál.

Lidé by měli jít dál, ale postupně a protrpět si každý začátek a nebát se, protože v tom spočívá to něco, čemu říkáme život.

A i když obvykle nevnímám svoje myšlenky, dnes vím jistě, že myslím na jediné.

Jaké mám štěstí, že mám život.

I když není snadné, žít i se začátky, musí to tak být, aby pak mohl přijít konec. Ale konec je vlastně převlečený začátek, vždyť ho zažijeme jen jednou a pak už nikdy více.

A tak, když teď jedu autem do hospody, uvažuji nad tím, že vlastně je přede mnou nový začátek.

Dneska započnu nový začátek.