Byl jsem smutný a plakal jsem.

Přijel bratranec ze Srbska, aby mě utěšil. Tak jsme jeli do hospody.

Udělal jsem výjimku a dal si pivo, rum a vodku. Bratranec skončil u piva u něhož mě začal utěšovat:

„Bratranče, život je svině, vždyť to víš. Vzpomeň si, jak ti bylo deset a náklaďák ti přejel kočku. Tos brečel. Ale teď ti není deset a už víš, že smrt číhá na každym kousku dálnice, teda života a že tomu prostě nemůžeš zabránit. Lidi a zvířata a všechno, co dostalo život, ho jednou vrátí a umře. Pro tvoji sousedku ten čas nadešel. Pro tebe, pro mě, pro každého si jednou přijde smrtka a odvede nás pryč. Musíme se s tím smířit, nic víc nic míň.“

Snažil jsem se mu vysvětlit, že moje sousedka si to nezasloužila.

Byla milá, pro každého měla dobré slovo, každému zvedla náladu.

Byla hodná, když jste třeba potřebovali nutně půjčit peníze či jinak pomoc, dělala, co mohla.

Byla chytrá. Jednou dokonce vyhrála soutěž o tři miliony korun. A víte co s nimi udělala? Věnovala je dětskému domovu v naší obci.

A nakonec, byla i krásná. Každý muž se po ní ohlížel.

Narodila se jako optimistka, zemřela jako optimistka a stejně mě myšlenka na ní bolela.

Bratranec vypadal, že mě poslouchá a nakonec jen prohlásil:

„Život není nic pěknýho. Pokud ta ženská byla opravdu tak dokonalá, byla pro ni smrt vysvobozením. Teď je někde, kde se má jistě líp.

A nebreč. Seš sobec. Bulíš kvůli sobě, protože si ji měl rád a teď už ji nikdy neuvidíš. Člověk je sobec a v tomhle jsme všichni stejný. Nebrečíme, protože někdo umřel ale kvůli sobě. Je to hnus a pravda.

Tak nebul, pojedem domu.“

A tak jsme jeli. Po cestě jsem usnul a tak ani nevím, jak jsem se ocitl v posteli.

Jedno vím však jistě.

Svět je svině a i když jsem sobec, měl jsem sousedku rád a klidně bych umřel místo ní.

Jakmile jsem se ráno probudil, vyběhl jsem z bytu. Na nástěnce v chodbě bylo oznámení, kdy se koná sousedčin pohřeb.

Stojím a brečím. Všichni tu brečí. Ženy i muži, děti i staří. Je to smutné. A sousedka leží v černé rakvi a spí.

To je život.

Žádná smrt.