Přijel bratranec ze Srbska. Strávil tam prej tři roky svýho posranýho života a podle něj to bylo úžasný.

Nikdy jsem v Srbsku nebyl. A taky jsem neměl posranej život.

Jmenuju se asi Franta nebo Pepa. Nejsem si tím jistý, každý mi říká jinak. Někdy se dokonce jmenuji Hovado, Parchant či Buzik.

Nevím, co tato slova znamenají, ale znějí pěkně. Všichni mě mají rádi.

Ale zpátky k životu. Co je vůbec život? Starej auťák, kterýmu vždy po několika kilometrech dojde šťáva? Či kapr, jenž se jí opatrně, neboť by Vám mohla v krku uvíznout kůstka, ale stejně ho sníte celého? Nebo hodiny, které pořád běží, ručičky a nožičky jim kmitajím, a přeci se jednou zastaví? To já nevím. Zato můj bratranec ze Srbska to ví dokonale.Vždy se nají, vypije pár lahví piva, odříhne si a povídá: „Víš, ty, bratranče, život je jako pivo. Časem se vždycky propracuješ ke dnu a pivo už není. A když si pak nedáš další, nepřijdeš na další dno, ale zas neucejtíš tu opojnou chuť, víš?“

Šli jsme do hospody. Dal jsem si minerálku, čajn a pár dalších sklenic čehosi, co mi objednal můj příbuzný.
Bratranec si dal několik piv a pak jsme jeli domů. Mermomocí chtěl řídit auto, a tak jsme šli na parkoviště podívat se, zda nějaký jasnovidec nenechal klíčky v zapalování. Bohužel, nikoho nenapadlo, že tu okolo jedné hodiny ranní budou bloumat dva mládenci, kteří potřebují nutně odvoz.

Nikdy jsem netušil, že je můj bratranec ze Srbska manuálně zručný. Vzali jsme si auto bez klíčků. A jeli jsme. Cesta ke mně domů je rovinka, na které můžete vidět sem tam přejetého zajíce či tchoře. Avšak tentokrát byla silnice celá zohýbaná a bratranec alkoholicky jezdil zatáčky. Byl jsem zvědavý, kam to vlastně jedeme a o to víc jsem byl překvapen, když jsme dojeli ke mně domů a bratranec řekl: „Tady to je Srbsko. Slyšíš, zmrde? To je to posraný Srbsko. Už dlouho jsem se sem chtěl vrátit a vzít tě s sebou!“

Velice mě překvapilo, že žiji v Srbsku. Nikdy jsem neslyšel, že je možné, aby si váš příbuzný z cizí země přivezl celou cizí zemi. Byl to velmi zvláštní pocit, už sem se tu necítil doma. Připadal jsem si jako na návštěvě u mého bratrance, jako na návštěvě v Srbsku.

Pomalu se probouzím a zjišťuji, jak mi je špatně. Běžím na záchod a zvracím. Neměl jsem včera vypít tolik piv. Když život je tak krátký a přitom tak opojný. Pouštím si ranní zprávy a slyším: „Včera se ze srázu zřítilo auto s dvěma muži. Policie tvrdí, že byli příbuzní a pravděpodobně i opilí.“

Jsem tedy mrtvý. Nikdy jsem si nemyslel, že je možné, být mrtvý a přitom pít a zvracet. Už musím jít. Troubí na mě bratranec ze Srbska. Pořídil si auto. Jedeme do hospody.