I.
Stačí jedinej pohyb a už zase lítám
ve sférách barevnýho jemnocitu
kde každá víla
ví svý
stejně jako desítky slečen
Bože, vypadají tak nevinně
a přitom
za chvíli už zapadne Měsíc a vyjdou Hvězdy
s odrazem týhle planety
na větvi seděl faun
a jen tak si pískal na flétnu
složil píseň 200 let starou
a tiše potahuju
z černejch cigaret
vonících po hřebíčku
jako tvoje vlasy
a v každým křoví
budou na mě koukat zelený voči
vesele mlčí
na moje tělo
který si v lednu
dá i víc než jednu
krásně se sjelo
víno z pet flašky
už nepiju
radši šetřím celej měsíc na láhev pořádnýho
chardonnay
a zamiluju se
tisíckrát a znova
do toho největšího parchanta pod
větví odbrovskýho javoru
letíme nahoru
a pak zas dolů
moje přítelkyně a přítel
milují se v jeho koruně
zničili mi hnízdo
co si buduju už od dětství
nemám kam jít
tak toulám se po světě
a dívám se do korun
přestárlejch stromů …

II.
A v zahradě rozkoší
kdosi na loutnu
hlas mladíka co ve dne se honí s ptáky
a v noci s netopýry
žádná žena neodolá
jen já
proto můžu blíž
u nohou láhev vína a klarinet
a koberec tkaný
rukou Vermeerovou
všechny holubice
odletěly na západ

přistoupil ke mně
„Umíte francouzsky, slečno?“
odletěla jsem s holubicemi.

III.
Nabrat poslední dech
probrat se ze snění
zvonil budík
tmavě modrý tramvaje pode mnou
jakýsi člověk se šátkem na hlavě
postává uprostřed náměstí
a hraje
(to snad ne)
na příčnou flétnu
(jakobych toho neměla dost)
lidé spěchají kolem
jen já v okně
a jeho prsty
nehýbáme se

v ulicích rozlévá se světlo jako na sklonku každého dne
zvedl oči
jakoby se pousmál

nadechl se

a hrál dál

hrál dál.