Do té doby, než jsem vstoupila.

Celou místnůstkou se linula opojná vůně čajů a vodních dýmek. Jakoby mne objaly. A pak jsem si ho všimla. Seděl mi v cestě. Měl modrobíle pruhované tričko. A spousty světle hnědých dreadů s vpletenými korálky. Hrál na kytaru. Ano, byl to jazz, ale tak trochu jinak. Úplně jinak. Líbilo se mi to.

Usadila jsem se k maličkému stolku v rohu. Vyndala knížku, opřela se o dřevěnou zeď a mimoděk se začala usmívat.
Ta hudba mě fascinovala.
On mě fascinoval.
Když se přišel zeptat, jakýže čaj si dám, ztratila jsem se v jeho ostře řezaných rysech a moje bytost se stulila do jeho štíhlého a drobného těla.
„To se dělá objímat cizí slečny na potkání?“ divila jsem se.
„Ano dělá. Nejsi cizí, přišla jsi za mnou.“

Po několika dnech jsem pak seděla v tramvaji, opřená o stěnu vozu, s knížkou v ruce a mimoděk se usmívající, přistoupil mladík v modrobíle pruhovaném tričku, přišel ke mně a zeptal se: „Dobrý den slečno, smím vás pozvat na čaj?“
Nečekal na odpověď a políbil mne do vlasů.

Sedl si vedle a vzal mne za ruku. „Máš nádherné oči. Jako tvoje matka.“ „Odkud proboha víš, jaké oči měla moje máma?“ nevycházela jsem z údivu. „Můj táta ji dlouhá léta miloval.“