Ani proudy horké vody mě nedokázaly zchladit. V hlavě se tvořila mlha divného původu a opíjela moje smysly hmatatelnou bolestí. Usnula jsem v modlitbě k bohům. Nevím, jestli se spoléhám na to, zda mne vyslyší. 

To ticho by se dalo krájet. A věřte, je opravdu kruté naslouchat větru sedícímu nad sklenkou orkenyského čaje, padajícímu listí v době, kdy má být v teple přichycené na větvích a myším, potutelně cupitajícím neexistujícími cestičkami všude pod světem.

Nad kamenem na kopci starém nespočet let se probouzel nový úsvit. Moje rány se zacelily, aby mohly s denním světlem znova pukat a vysávat život.

A já chodila jako bez podstaty. Jako kněžka bloudící v kamenném kruhu, tak těžko se bránící svému zasvěcení. A všechno kolem se snažilo zahřát, to jen já jsem necítila nic než ledové čáry před očima. 

K čemu jsou návraty, když jediné, čemu mohu věřit nejsem já ?
S časem o závod, snažím se ho pozastavit. Alespoň na chvilku;
na zlomek lidského snění.
Ten zlomek …  

Kopce, naděje, štíhlé gotické věže i prázdné sklo, to vše mi zůstalo za zády.  Vstříc světlé … 

… minulosti  ?