Kdo tebou provléká
                motouzy dechu a světla,
                lanka a provazy,
které se na koncích do vlasů třepí.

Zkrasověl kámen a narůstá v kostech,
krápníky prstů se v dotycích drolí,
aby hned vzápětí dorůstaly,

ale na tobě zbývají
            vrstvičky nehmatných břidlic –
kůže se svraskává pod jejich tíhou,
pod jejich vahou
              na polštář vypadne vlas.

Kdo ti však tělem
provléká motouzy dechu a světla,
                              železné lanoví výtahů,
kterými do hlavy vystoupá krev
                     jíž nasákne pocit a zbobtná –
a lebka mu začne být malá.

A je to jak pouštění žilou
bílému poháru, do něhož namáčíš hostii,
než mi ji položíš na ztuhlý jazyk

a klíčová otázka odemkne ústa.