Dívko z Potsdamer Platz

nevím proč jsem tě neoslovil

ani když jsem se tě nejmíň třikrát

ptal na cestu..

A nevím kam se tu ztrácejí rána

že už je po půlnoci tak brzy večer

Tak jemně schoulený večer

až přes něj kavárny na Oderbergerstraße

přetahují střechy zahrádek

Ale lovci blondýnek už nasupují z garáží

první letní kabriolety

Dívky svá nesměle opálená ramínka

A já roztahuju (ruce) abych byl větší..
Nerada se líbáš s pachem kávy, vím

ale kdo jsi? To nevím..
A tamta věc – nevím jak se jmenuje
(byl jsem jen jednou u křtin kamaráda)

používají ji požárníci na normované ohně

- ta připomínala lidskou postavu tak silně

až jsem se ohlédnul jako po zakázané ženě..

Ach ano, ženu, dívko z Potsdamer Platz -

  kde jsem tě vlastně nepotkal

z knihy

  kterou jsem nečetl

ze snu

  který se mi nezdál

zůstaneš tajenkou

  kterou nevyplním