A  přišel podzim…

Tak tady už někde končí moje mapa. Sýpka. A dál. Podél kolejí.
Nechávám ujet vlak. Cítím, že musím.
To ten podzim. Ten zpívá svou toulavou.
Táhnu dál. Dál. Dál do neznáma.
Dál mimo mapu, dál tím neznámým, vlnícím se krajem, cestou sbírám jablka, houby, spadané listí, barvy podzimu, dopřávám si pohled z meze pod tratí přes dlouhá stébla trav, vše se barví sluncem, vše je posypané jeho zlatým prachem a mně se chce jít.
 Jít, jít, jít. Jít pořád dál, táhnout jako ptáci, když přijde jejich čas, táhnout až tam,  k obzorům,  kde splývá nebe se zemí
a pak ještě dál…
Toužím zaržát jako hříbě na startu, hrábnout nožkou a vyrazit.
Tolik toužím jít prostě někam, bez cíle, bez času ... Nevědomá a přec vědoucí.
Živě se vrátila vzpomínka na letku divokých husí, ten svist a již byly
za obzorem, a já tehdy pocítila  cosi divokého v žilách, a chtělo se mně jásat a křičet a žít a být.
Být. To především. A jít a vznášet se a létat, vysoko, vysoko nad obzory.
Ani jsem Ti, můj milý, nestihla říct, jak krásně je teď na naší zahradě.
Když se ráno v hlubokém údolí válí mlhy,  které se o něco později zvednou a prozáří je paprsky slunce a všechno je tak lehce rozmazané, tak skryté, tak tajemné. A giganty mám jako dětskou hlavu a kadeřavou kapustu křehkou a jemnou a fazole vystrkují svá baňatá bříška, poslední rajčata vydávají svou sytou, kořennou vůni.
A co teprve měsíčky a afrikány! Vytvořily mohutné keře, sahají mně až do pasu a září tak sytou oranží , že nemám srovnání,  prostě hoří.
Zastíní tak i drobné skalničky.
Zima. Dnes je tady na vysočině zima. Vítr bere útokem barevnou vysočinu. Stébla vysokých trav ohýbá až k zemi, nebýt stromů,  rozmetal by je cestou necestou. A stromy se hluboko uklání
podle taktu drsné písně větru. Mám ho v zádech, tak se do mne opírá, už zbývá jen si ho osedlat a s ním letět.
Do dálky září šípky, jablka i hlavičky muchomůrek, ale nejvíc se všeho svítí zlato stromů,  hlavně dubů. Až nehoráznými barvami v šikmých paprscích podzimního slunce se chlubí stromy až oči přechází
Slunce má v korunách dubů vážného soka.
Ze všeho nejkrásnější je vůně tohoto kraje.
Vůně podzimu.  Vlhká a sytá vůně tlejícího listí , zorané země.  Vlahá vůně podzimu, utkaná ze slunce a mlhy.
Nutí mě zastavit se a zhluboka dýchat. Zhluboka být.
I smutek s sebou podzim nese. Tichý, krásný stesk, který s podzimem ladí. Je v něm obsažen.
Vysoko převysoko nad mou hlavou krouží káně.
A stébla na svých vysokých nožkách pohybují ve větru divoce svými vlasatými šošolkami, jakoby tomu starému brachu přikyvovaly.
Když zakloním hlavu ještě víc,  pak vidím vrcholy smrků a kus modrého nebe, na kterém se pasou mraky všech barev. V takových dnech s vysokým nebem prostě jsem. Nádherná setkání patří těm dnům.  Hluboký pohled očí,  které se rozsvítí a září do daleka.
Do daleka se smějí a mávají a volají,  než se potáhnou lehounkou mlhou jako závojem, než se skryjí za třepetavými křídly víček, než se ztratí a zcela utopí v těch druhých. Někde ve mně zůstává smutek po takovém setkání. Krásný, tichý, něžný, náš.
Někdy,  když  mu včas nezabouchnu dveře před nosem, pronikne
do mne, zmocní se mě, znásilní mne a dlouho bydlí v mém těle. Pronikne do něj hluboko,  pod nehty,  pod kůži,   v těle se zabydlí, ovládne i mou duši a já  toužím stát tu s Tebou,   netoulat se nádherným krajem sama.
Včera večer se v  údolí už  zase válely mlhy, ve vzduchu bylo cítit  řeku, večer i podzim, slyšela jsem hukot splavu a dolovala jsem ze země poslední žlouťounké brambory z tmavé, těžké a vlhké země.  Čas od času jsem musela narovnat záda a hleděla  jsem při tom tím úzkým údolím tam daleko k obzorům a až za ně, tam, kde Ty bydlíš,
touha smutek a dálka i obzory se překrývaly a vzývaly a braly mne
s  sebou i s mým smutkem
a bolavou touhou…

-Kampak? Na Křižanov? Ale tam NIC není! Tady u nás v hospodě počkejte na vlak. Dál opravdu NIC není.-
Ale já jsem musela jít dál.
A to NIC byla mez a na ní stařenka věchýtek. Pásla tři mladé kozy, vlastně spíš ještě nezbedná kůzlátka. Bílá,  jako padlý sníh, ostře kontrastovala barvám jeseně. Nádherný obrázek.
 To NIC byla i další babka věchýtek. Ohromná nůše trávy šla podél kolejí.
Až pak jsem pod  ní  našla babičku.
-Nechcete pomoct, babi?--Ale kdeže, děvenko, to není nic pro vás
a já jsem zvyklá.-
To NIC byly i srnky v polích. Nejdřív jsem spatřila dvě. Zrcátka. Postupně se objevovala další a další. zrcátka, další
a další hnědorezaté plošky, splývající s okolními poli i lesním porostem.
A taky hejna bažantů, ba i hnízdo lasičky jsem objevila. Kde bydlí káně,  které nám létalo nad hlavou,  to věru nevím.
To NIC byla malá neznámá. Ves. Víska.
 V ní  potraviny U Oulehlů. Obchůdek jako dlaň, za pultem máma a dvě děti. Děvčátko plavé, celé jakoby ze světla utkané, světle modré oči, světlá pleť, světlé řasy, v řadě drobných bílých zoubků jich pár nestojí v řadě a vypadá to notně šibalsky a vesele. Stydí se. Schovává se za pult, s prstem v puse. Za to klučina je hotový divoch. Veselá kopa. Spíš kopička,  každé legraci přístupná.
Prošla jsem uličkou mezi roubenkami a  hleděla na další NIC.
Náhle před sebou vidím velkou část vysočiny. Slunce vysílá své stále šikmější a stále růžovější paprsky mezi mračny, barví zem zlatavými skvrnami, lehounce ji překrývá nejhebčím zlatavým závojem, ostré stíny se dlouží,  jak se den chýlí, růžovému stmívání, plnému tajemství, už nic nestojí v cestě.
Vysočina jako růžovozlatý ostrov pluje vítězně  podzimním večerem.
Popředí obrazu tvoří krásná dvojice. Děda s vrchovatě naloženým kolečkem a pes. Jeho pes. Pes Eda. Děda často odpočívá. Jeho tempo odpovídá mé únavě a zemdlenosti. Přidávám se k této dvojici.
Povídáme, zastavujeme se, mlčíme. 
Před očima obraz, který neumím, nedokážu popsat. Promlouvá přímo
k našim srdcím.
 –Ach, můj Bože, to je krása…-
-Ano, také to tu mám rád…-
Kolem nás v západu slunce doslova  hoří chryzantémy, jeřabiny, šípky, jablka v zahradách.
Zůstali jsme bez dechu stát, zmrazeni krásou krajiny,  která nás doslova přikovala k zemi.
Mlčky, s nejhlubší pokorou , hledíme na mraky v sterých barvách,  které se zrcadlí v hladině rybníčků, kolem nichž se prostírají  lesy. Vítr už šel spát a tak ztichly i lesy. Na obzoru jsou tmavou hradbou.
Všemi barvami hoří a hraje si nebe.
Země se mu stala zrcadlem, odrazem. Obrazem. Nejkrásnější obrazy
z palet starých Mistrů nejsou ničím proti téhle podívané. Úžas se  mísí s pokorou a láskou všeobjímající. A nade vše tichou. Stojíme mlčky.
I pes, náhle ztichlý,  se choulí u našich nohou.
-Ach, můj Bože..-  jenom ten povzdech a NIC víc neuniklo z našich rtů. Stojíme dlouho, předlouho, stále mlčky.
Máme chuť pokleknout a dlaně vztáhnout k nebi v nejsvětějším  přijímání.
Neboť toto je chrám, toto je místo,  kde poklekám v bázni a pokoře.
Nevím, jak dlouho jsme tam stáli. Já, děda a pes.
 Jen to vím, že sem patřím.  Cítím, že patřím k této zemi, 
kterou nade vše miluji.
Ji,  její jazyk, její cesty, meze vonící. 
I hvozdy , i  řeky i  rybáře na březích řek,  neboť vše se rodí
z jediného zrna a vše je, jak to má být.
NIC vůbec NIC není ponecháno náhodě. Vše je dáno. Až se můj čas naplní, stanu se už navěky součástí této země.
Naposled se zastavíme a ohlédneme. Slunce zapadlo,  krajina se topí ve tmě. I já se ohlédnu a uchopím  klid svého nitra.
Znavená, cestou zemdlelá, ale tak bohatá! U kolika křížků jsem dnes postála?
Další z mých dnů Labutích. Musela jsem. Jít dál, táhnout, unavit se, zapomenout i zapamatovat si.
Vlak je tu.  Kolem nás už je tmavá noc, které kraluje veliký koláč měsíce. Vítr se úplně ztišil.
Vlak jede tmou. V L. nestaví.
Zdraví mne obzory, zdraví  mne hradba lesů, domů si  nesu dálku 
v očích,  tíhu v těle,  tichou krásu, krásný smutek v duši
a v báglíku houby,  které jsme spolu nasbírali.
A barevné listy a pár stébel trávy. 
Pravý poklad. Celé bohatství.