| Dílo #19836 | ||
|---|---|---|
| Autor: | Anarom | |
| Datum publikace: | 17.09.2005 20:55 | |
| Počet návštěv: | 227 | |
| Počet názorů: | 7 | |
| Hodnocení: | 2 | |
| blázni a děti | ||
|---|---|---|
| ||
| Názory čtenářů | |
|---|---|
17.09.2005 20:56 Albireo |
To mi zní jako nějaká literárně zpracovaná hádanka. |
| 17.09.2005 21:05Anarom |
Albireo napsal(a): Myslíš, že je to něco jako:To mi zní jako nějaká literárně zpracovaná hádanka. Často to najdeš, když něco hledáš, ale kdybys to hledal, byl bys blázen? No, zní to podobně, ale řešení je o dost odlišné :-) I když, jak se to vezme. Vlastně je řešení odlišné, pokud jsi našel a hledáš, ale není odlišné, pokud jsi nenašel, a tudíž nehledáš. |
| 18.09.2005 11:36Albireo |
Já bohužel na tyhle šarády nejsem. A tu, co uvádíš v odpovědi, také neprokouknu. Blázen a dítě, dva lidé prostí, brodí se sněhem zimní krajinou. Blázen a dítě promrzlých kostí určitě během zimy zahynou... (J. Suchý) |
| 18.09.2005 12:24Anarom |
Ta z odpovedi je z klasicke pohadky, kde si davaji svec s certem hadanky. Pokud neuhodne cert, musi splnit sluzbu, pokud neuhodne svec, pujde do pekla. Svec je v hadankach velice zbehly, takze prohlasuje, ze jeho nic do pekla nedostane. Nakonec ale neuhodne citovanou hadanku, jejiz reseni je prave NIC. Proto se pohadka jmenuje Jak dostalo nic sevce do pekla. |
| 18.09.2005 18:54Albireo |
Tu pohádku neznám, ale je vtipná! |
| 20.09.2005 14:50Hester |
zaujalo... ale řešení nevím ohledně NIC jsem si vzpomněla na nádhernou pasáž z jedný knížky... myslím, že ji mám doma někde opsanou, jestli jo, tak to sem zkopíruju. |
| 20.09.2005 15:35Hester |
našla... je to dlouhý, ale stojí to za to pochází z knížky Hany Poltikovičové Korálky v pupíku, což je mimochodem úžasná záležitost V deseti letech jsem se intenzivně zabývala otázkou, jak vypadá nic, jak se rodí děti, a dále sběrem umělohmotných kolíčků na prádlo. Ve dvanácti mi už zbyly jenom ty kolíčky. Studium pojmu nic jsem si uzavřela tak, že je to ten vnitřek hrnce, na kterém je poklička, jestliže bych z něj nějak odsála ten vzduch a všechny molekulky a částečky, no a průběh porodu nám jednou v prádelně vylíčila šestnáctiletá mentálně postižená cikánka ze sousedství. Třikrát jsem se u toho pozvracela a následující dva dny odmítala veškerou stravu. Když mi bylo čtrnáct, znovu jsem se vrátila k problematice pojmu nic, neboť jsem začala považovat své závěry z předcházejícího období bádání za nevyhovující. I kdyby v tom hrnci nebyl vzduch, tak tam je prostě prostor bez vzduchu, a došlo mi, že to není to pravé nic. To je prostor bez vzduchu. Za nějaký čas jsem konečně dospěla k závěru, že nic samo o sobě neexistuje. A sice z toho důvodu, že kdybych si nic nějak představila a dala mu určitou podobu, tak to vždycky bude jenom moje podoba a představa, ale nikoli to nic. A že vlastně nic je jen tehdy, jestliže není. A pak jsem šla jednou večer spát a těsně před usnutím jsem obdržela dáreček. Dostala jsem chvilkové vědění toho, co je to nic. Byla jsem to já. Dodatečně jsem si potom uvědomila, že je to něco úplně jiného, než co jsem si vždycky pokoušela představit. A že nic může člověk pocítit těsně tam někde, než začne myslet. V okamžiku, kdy už o nic začne přemýšlet, se s nic nikdy nesetká, protože v té chvíli ho právě vždycky zabije. A když je člověk tam někde, než začne myslet, a pocítí-li to nic , tak zjistí, že to je vlastně úplně všechno. Ráno jsem se probudila a byla šťastná. Otázka nic mě přestala zatěžovat, z čehož měla radost i maminka z tatínkem, protože se mě zas na nějakou dobu nemuseli ptát, co jsme měli v družině na oběd a kam to zase koukám, když s nimi mluvím. Na svou dosavadní vědeckou bádací činnost jsem nalepila pomyslný štítek Tudy ne, přátelé a na svůj večerní zážitek před usnutím pomysný štítek Tudy. Následujícího dne jsem kamarádovi Kristiánovi, se kterým jsem vždy otázku nic konzultovala, sdělila, že jsem došla k poznatku, který, když se vysloví, vyzní velmi překvapivě. A sice, že nic je všechno, a jakkoli se v tom dál takhle rýpat je úsměvné a malicherné. Vždycky jsem se na to nic chtěla dívat, nebo si představovat, že může být v hrnci, ale abych skutečně to nic poznala, musela bych to být já, to nic. No a když už se člověku podaří na chvíli být nic , tak je zároveň všechno. Zeptal se mě, jestli jsem si tím vším skutečně jistá. Když jsem to potvrdila, řekl, že je to úžasný, ale ve skutečnosti si myslel, že jsem zblbla. Nevadilo mi to, a tak jsem ho nechala při tom, že si myslím, že on si skutečně myslí, že je to úžasný a že si nemyslí to, co si opravdu myslí. |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|