Kecka & Kacka

(O tlačence)

Ahoj, jmenuji se Kecka a můj příběh, který se Vám chystám převyprávět začíná v pekle…

Měl jsem tehdy tu nejlepší práci, jakou si mladý čert, jako já mohl přát, pracoval jsem jako pomocník pod kotlem… práce to nebyla zrovna nejlehčí, ale o předření nemohla být také řeč. Fasovali jsme pracovní obuv, to proto, aby nás od kotle nepálila kopýtka, já jsem měl takové úžasně zelené tenisky a mám dojem, že to byl můj jubilejní stý pár. To víte, bylo takřka na denním pořádku, že se nám botky od žáru roztekly, ale já jsem to pořád říkal, stále jsem chodil za šefíkem, že je obuv nekvalitní a že by měl investovat třeba do Adidasek (ty totiž podle mě aspoň něco vydrží).

Byl jsem vytrvalý, neustále jsem za Luciferem chodil a poukazoval na ten závažný nedostatek, až jednou… se Lucifer naštval a pověděl mi, že mu prý dělám v jeho fabrice rozbroje, no, že prý od té doby, co furt za nim chodím, tak ostatní čerti prý nechtějí pořádně robit v takových podmínkách.

,,No, a proč by mě zrovna tohle, mělo jako zajímat?“ řekl jsem mu… To byla asi osudová chyba, bo mě s okamžitou platností propustil s odůvodněním, že mě posílá na zem, přímo do nějakého regiónu, zvaného OSTRAVA. Prý, že tam je tež dost komínů, z kterých se fajči, jak tady u nás a že si tam ty Adidasky můžu klidně hledat!!!

A tak se stalo, že jsem teď bez roboty a budu se muset ohlížet po nějakém jiném kšeftu.    

Můj šefík měl pravdu, v OSTRAVĚ, konkrétně ve VÍTKOVICÍCH, jsem se cítil vážně jako doma, z velkých komínů se dýmilo tak, že jsem málem neviděl na krok. A lidé? Všeci černí, no prostě parada.

Jen o jedné věci se mi mistr zapomněl zmínit, a sice o té, že s hledáním dobrého fleku, už to není zas take terno.

,,No nic,“ řekl jsem si, budu následovat ostatní a půjdu na místo, kde prý mi robotu zaručeně přidělí. Tomu místu všichni říkali PRACAK. No, už podle toho názvu, byl úspěch zaručen.

Tož, nečekal jsem, že to bude taky velký problém, myslel jsem, že budu makat tak do měsíce. Měsíc je fuč a já furt chodím od jednoho baráku k druhému a kde nic, tu nic. Ale nakonec se vyčasilo a já jsem zapadl do jednoho malého řeznictví na Martinovské.

Majitel musel byt fakt bohač, bo taku zastěru jaku měl na sobě, jsem neviděl ani u nás ,,TA KVALITA!!!“

Prakticky se nic nezměnilo, skončil jsem zas jako pomocník. Ani s mým přijetím nebyly nějaké výraznější problémy, akorát na začátku po mně chtěl můj nový šefík jakysi zápočtový list. No, neměl jsem ani páru o tom, co po mně chce, ale nakonec i to, dopadlo dobře, a tak jsem po měsíci a půl nastoupil k novému řemeslu.

První měsíc byl pro mě hrůza! To vstávání a nějaké povinnosti, co to je, to neznám! Pak tu byl problém s bejvákem, ale šef byl tak dobrý, že mi pronajal malou garsonku, za polovinu mojeho platu, kterou měl nad řeznictvím.

V ,, mém“ řeznictví, byl fakt výběr: vepřový bok, krkovička, samé ty uzeniny a…. TLAČENKA.

To víte, tu a tam jsem něco zkonfiskoval, hlavně tu tlačenku, ta byla fakt eňo-ňuňo. No, co s tym? Všecko se to nestihne prodat, tak než by se to mělo zkazit, tak ať to rači někdo sní, no ne?

Jednou, když jsem měl směnu, dělala semnu taková krásná slečna,  jmenovala se Kacka, furt jsme na sebe hleděli, skoro jsem zapomněl robit.

Večer, když jsme oba končili, a chtěl jsem si zas vzít kus té tláči pro sebe dom, tak mě ta holka viděla ,,a je to v...“ (nelze publikovat). No co, tak když už mě viděla, nebudu přece lhát, a tak jsem to na ňu normálně všecko vyvalil…. Ona se pak jakože culila a  podala mi drůbeží tlačenku, prý že je tež dobrá a hlavně zdravá. ,,Co tě nezabije, to tě posílí,“ hrdě jsem prohlásil a ochutnal……

Byla to taková bomba, že jsme to za chvíli jedli oba ve velkém…

Zakrátko na to, jsme si vyznali lásku, oba sme sekli s robotou a založili si svůj vlastní konkurenční podnik, který se jmenoval:

,,TLÁČOČERTŮV MLSNÝ JAZÝČEK“

   KONEC