Nedělej to!" zaprosil. Přetáhla mu pytel přes hlavu a režná látka přilnula k jeho opocenému čelu.

"A proč bych neměla?" zasyčela temně.

"Miluju tě, to dobře víš." kvílel.

"Kecy!" Políbila ho přes tenkou látku.

Škubal sebou jako králík před popravou. Ano, už jich viděla spustu, jak visí na tlustých hácích, v milosrdných nicnetušících mrákotách. Probrali se, až když je stahovali z kůže. Teda, její otec je stahoval, ona se jen dívala a vesele křepčila kolem, radostně skandující tomuto pochmurnému aktu, jako by to byla jen špatná telenovela.

Ale teď nebyl čas. Otec už dávno zemřel. I vzpomínky na něj vybledly v posmrtné ztuhlosti osamoceného života.

Zkontrolovala háky. Stále pevně držely přisáté ke zdi. Věnovala mu ještě jeden upíří polibek a slastně zavzdychala.

"A až to bude, konečně se pomilujem, slibuju. Vim, jak dlouho jsi na to čekal." Slíbila.

"Nechci se s tebou milovat s mrtvolou!" Vyjekl.

"To sis měl rozmyslet dřív, než jsi mě potrápil. Nikdy ses neměl pouštět do hry s malou Rony!" odsekla.

Sklep byl vlhký a studený. Plíseň kvetla po kamenných hranách kostrbatých říms, které jej zdobily. Trochu gotický styl, otec si na něj potrpěl.

Skrz špinavá oka látky prosákl první proužek karmínové krve. Tak přece! Už to začalo!

"Neboj se." povzbuzovala ho. "Nebolí to."

"Strašně to bolí!" Podle hlasu poznala, že brečí.

"Ty nejsi vůbec chlap!" rozčílila se a odepnula háky.

Prchal přesně jako ten splašený králík.

"Neutečeš!" zavolala za ním pobaveně.

Gotické sídlo uprostřed temných lesů se otřásalo jejím hurónským smíchem. Nevnímal jej, myslel jen na jediné: dostat se ven!

Brána se s lomozem otevřela a měsíc ozářil mýtinu rozvalenou před padacím mostem. Otec měl pokřivený smysl pro humor. Opatrně našlapoval po křehkých vláknech prohnilého dřeva. Ještě kousek...už! Triumfálně vykřikl.

Pronikl do spletitého lesa, narážel o kmeny pradávných stromů a hlasitě oddechoval. Zastavil se jen na chvíli, aby zjistil, jestli ho pronásleduje. Noc se zdála klidná, její okovy už tolik nechřestily. Vyčítal si, že se s takovou ženskou vůbec spustil. Zlákala ho, už v tom kostele, kde se objevila jako polonahý přízrak a zachránila mu život. Možná i zdravý rozum, ale o tom by se dalo polemizovat. Evidentně s ním měla svoje plány. Ani si nevšiml jak, ale došel znovu na to místo. Kostel se zachvěl očekáváním, dveře ještě zůstaly otevřené dokořán. Tohle nemůže být pravda! Otočil se a běžel. Po pár hodinách to vzdal. Všechny cesty vedly sem, uvízl tu, jako zrnko prachu v písečné duně. Není cesty zpátky. Není cesty nikam. Zaúpěl a vkročil dovnitř.

Přes cestu mu přeběhla černá kočka.

Vězte, že smrt je jen začátek!