K monolitu dorazila čtyřčlenná skupina. Tři muži oblečení do červených kápí působili trochu směšně, opomenu-li fakt, že v rozmezí několika kilometrů jsme tu s nimi zůstali sami. Žena, ne příliš hezká, ale vyzařující jakési fluidum, které mě fascinovalo, se oddaně položila na oltář. Tmavé vlasy se jako závoj rozprostřely po kamenných kvádrech a její bílá pokožka zasvítila ve večerním šeru, které náhle, ve svém překvapivém manévru, pohroužilo prostor kolem nás do napjaté atmosféry. Nad námi kroužily mraky, jako hejno dravých ptáků a každou chvíli jsem očekával, že nás překvapí déšť, který svými tlustými provazci přeruší onen podivný rituál, - a dozajista to musel být rituál - kterému jsme byli nuceni přihlížet. Bouřky v tomto kraji jsou jedny z nejhorších, jaké jsem kdy zažil. Stejně, jako v tuto chvíli, se nebe zatáhne, na oblohu vypluje černý koráb antracitových mračen a křižuje nad korunami stromů, mátožně mezi nimi proplouvá, dokud se jeho vodnaté boky neroztrhnou a nevykrvácejí na holou zem.

Muži otráveně přihlíželi té rychlé změně počasí a o něčem tiše diskutovali. Jelikož se zvedl prudký vítr, nebylo jim rozumnět, a tak jsme se jen mohli domnívat, že rozhodují o tom, zda uskuteční svůj plán. Odpověď přišla vzápětí, když obestoupili ženu a koženými třmeny přivázali tu nebožačku tak, aby se její ruce a nohy dotýkaly rohů oltáře.

"Co to proboha dělají?" zašeptal jsem pln strachu a odporu.

"Nemám tušení. Ale obávám se, že ji chtějí opravdu obětovat." odtušil Michael  a bylo vidět, že ani jemu z toho není lehko.

"Budeš žít dál, v mnohem vyšší sféře. V duši bohyně. Tvá oběť ji probudí zpět k životu a pomůže nám obnovit zašlou keltskou slávu!" řekl jeden z nich posvátným hlasem.

Oni tomu opravdu věřili! Po zádech mi přejel mráz z představy, co se bude dít teď. Náhle se zvedl ještě větší vítr a jako ostrá pila pročesal les. Keř, za kterým jsme byli ukryti se zakymácel a odhalil naše přikrčené postavy. Když ten nečekaný poryv utichl, obloha se zatáhla ještě hrozivěji a na zem dopadly první dešťové kapky. Mlask! Mlask! Zem je lačně chlemtala a v jejich ozvěnách se odrážel zvuk spěšných kroků. Nebyl čas na útěk. Zastihli nás v momentu překvapení.

"Okamžitě nás pusťte, nebo..." zavrčel Michael a dal si záležet na tom, aby vypadal co nejhrozivěji. Muži nás absolutně ignorovali. Stáli jsme přivázáni každý k jednomu monolitu, zády k nim a čelem k oltáři. Měl jsem teď možnost pozorně si prohlédnout ženinu tvář. Zblízka vypadala mladší, než jsem ji původně odhadoval. Vlastně to stejně tak dobře mohla být dívka. Šedivé oči se ocelově leskly a nepřítomně vzhlížely k nebi, jako by snad čekaly nějaké znamení. Ta nehybnost, rozšířené zorničky a matný lesk - připomínala mi člověka postiženého katalepsií, stavem zdánlivé smrti.

"Co chcete?" zakřičel jsem.

Nic, žádná odpověď. Jejich hlasy splynuly v jeden táhlý šepot. Můj dotaz se roztříštil o další mohutný poryv větru.

"Michaeli, co mohou chtít?" měl jsem opravdu nahnáno. Nejsem hrdina a klidně to přiznám, ale zbabělec také ne. Jsem realista a můj instinkt mi napovídal, že tihle muži, ať už jsou kdokoliv, to myslí vážně.

"Vždyť je to nad slunce jasné!"

"To neříkej! Nemohou nás přece zabít! A kde se tady vůbec vzali? Michaeli!"

Sklopil oči. "Michaeli?" zeptal jsem se s temnou předtuchou: "Zatajils mi něco, co bych měl vědět?"

Svěsil hlavu ještě níž.

"Promiň kamaráde. Jestli můžeš, odpusť mi. Vždyť znáš mou posedlost různými legendami a povídačkami. Historie je můj život! Pochop to, prosím! Ani ve snu mě nenapadlo, že moje slova vezmou tak vážně! Chtěl jsem jim jenom přiblížit tu záhadnou mystiku jejich původu - oni jsou opravdu potomky keltů. Zjistil jsem to teprve nedávno, když jsem se vrátil z cest a z nudy pročítal staré svazky v naší úctyhodné knihovně. Tento kraj je celý zaslíbený keltům a jejich potomkům. Není to tak, jak si teď myslíš."

Zavrtěl jsem hlavou. Myslí se mi honily celé řady otázek.  Po celá ta léta našeho přátelství jsem si myslel, že ho znám. Bezděky jsem si vzpomněl na příhodu před pár lety. Podnikli jsme tehdy jednu z jeho slavných, dobrodružných cest. Zakotvili jsme v malé španělské vesnici jejíž jméno bylo tak nesrozumitelné, že už jej ani nedokážu vyslovit. Měli tam takovou prazvláštní "atrakci". Dům pro malomocné. Mátožní lidé bez špetky víry se trousili kolem jeho zdí, ploužili se jako přízraky kolem živého plotu, více živého, než oni sami. Bílá nemoc vybrousila do jejich tváří hrůzné deformace, a tak bylo možno vidět mladou ženu s polovinou tváře, kterak podřimuje na lavici před domem. Malé dítě, jehož šupinaté ruce ji objímaly kolem krku. Mladé lidi s vyzáží starců. Živé duše v mrtvých tělech.

Když vstoupil Michael, jejich líce se roztáhly v hrůzném šklebu, který měl nejspíš znamenat úsměv. Promlouval k nim, poskytoval jim útěchu v těchto posledních dnech jejich života. Okouzlil je, podmanil si je. Tehdy jsem poprvé pocítil, jak Michaelovi lichotí pocit moci. Uvěřili mu, uvěřili v naději, kterou jim jménem Boha vštípil.

Ano, Michael uměl převědčit i nejzatvrzelejšího asketu. Je možné, že by ho pocit moci natolik opojil, aby se snažil podmanit si lidi z vesnice?

"Oni nás zabijí, Michaeli! Nemohu se zbavit pocitu, žes mě celou tu dobu vodil za nos!" vyštěkl jsem.

"Šeredně mi křivdíš! Cožpak mě málo znáš?" vzdoroval Michael.

"Ať je to jak chce, raději vymysli, co si teď počneme!"

Složité dilema za nás vyřešili sami. Seřadili se před námi, jako zkázonosná četa a vynesli svůj ortel. 

"To keltské zvyklosti neznají!" zařval Michael.

"Ale ty naše ano." odpověděli jednohlasně.

Tenká hranice pod námi vzplála, jako láska na první pohled. O kůži je známo, že se teplem smršťuje. Pevný stisk mě tedy obemkl ještě více a já se zuřivě snažil jej povolit. Prsty jsem nějak uvolnil narychlo zavázanou smyčku a odvázal Michaela. Mezitím jeden z těch podivných mužů stiskl startér nějakého mechanismu a kamenná tlama oltáře se začala otevírat.

"Vždyť ji to roztrhne!" vykřikl jsem a přiskočil k oltáři, ve snaze ten mechanismus zastavit. Na zádech jsem ucítil těžký balvan upocených těl. Zatímco jsem se ho snažil setřást, Michael vysvobodil ženu ze zajetí pout, opatrně ji položil na zem a  přispěchal mi na pomoc. Nejsem zrovna rváč a tři muži byli na mě přece jenom dost. Společnými silami bychom je snad zvládli, kdyby jeden z nich nevytáhl nůž. Bodl Michaela do zad, a ten se skácel chroptící k zemi. V tu chvíli zafungoval můj pud sebezáchovy. Nevím jak jsem mu ten nůž vykopl z ruky, ale jisté je, že jsem se nějakým způsobem k němu probojoval. Vrávoral jsem na vratkých nohách a máchal jím kolem sebe, v zuřivé agónii bodal a bodal...bože, ještě dnes cítím, jak měkce zajela jeho ostrá čepel do křehkého masa! Musel jsem je dost poranit, protože nakonec se dva z nich dali na útěk a třetí se skácel na zem vedle Michaela. Byl mrtev. Zhluboka jsem oddechoval, plíce napjaté k prasknutí, oči vyvalené z důlků a rozšířené děsem. Ano, zabil jsem. Porušil jsem desatero a zcela jistě přijdu do pekla. Už aby mě spláchlo! Od toho okamžiku sám se sebou nemohu vydržet.

Michaelovo zranění se nezdálo tak vážné, jak jsem si zprvu myslel. Ale bez koně jsme nebyli schopni pokračovat v cestě. Očistil jsem mu ránu vodou z čutory a děkoval bohu, že aspoň ta nám zbyla, když splašení koně odvezli všechny naše zásoby a vybavení. Silně krvácel, proto mi jako obvaz posloužila vlastní košile. Uložil jsem ho pod košatý strom a doufal, že nepřijde bouřka. Pak jsem s odporem odtáhl mrtvolu muže na druhou stranu od nás, a ukryl ji za keřový porost. Nesnesl bych ten pohled. Slíbil jsem si, že ještě dnes mu vykopu hrob.

Teprve teď přišla chvíle věnovat pozornost té ženě. Stále se nehýbala, jen strnule zírala před sebe. Pleskl jsem jí po tváři...bez reakce. Uchopil jsem ji tedy do náruče a položil vedle Michaela.

"Opiáty! Dozajista!" potvrdil mou doměnku.

"Teď nemluv," napomenul jsem ho: "a zkus se trochu prospat."

Byl natolik vyčerpaný, že ani neodmlouval. A tak jsem osaměl v nehostinném lese, jako jediný bdící strážce.

Chvíli jsem přemítal o naší situaci. Neměl jsem absolutně ponětí, co budeme dělat. Déšť zhoustl a nebe pokřižoval první blesk. Roztřásl jsem se zimou a zíral před sebe, na rozevřená křídla oltáře. Zvědavost nakonec přemohla můj strach.

Uvnitř byla tma, jak jinak. I venku se setmělo a husté provazce deště bubnovaly do mazlavé hlíny. Vzpomněl jsem si na Michaelovu baterku, kterou nosím od počátku naší podivné výpravy v kapse kabátu. V duchu jsem děkoval společnosti Eveready za ten skvělý vynález, který mi poskytl alespoň trochu světla.

Byly tam schody. Spíš to vypadalo jako vchod do nějaké krypty, než obětní místo. Dlouho jsem nepřemýšlel, přemohla mě zvědavost. Pomalu jsem se sunul do neproniknutelné tmy, kterou protínal jen unylý paprsek baterky. Všiml jsem si, že boky kobky jsou pomalovány podivnými symboly, které vzdáleně připomínaly písmo. Z toho mála, co o keltech vím, jsem usoudil, že se muselo jednat o nějaké velmi důležité místo, když si dali tak záležet na jeho výzdobě. Konečně jsem sestoupil na dno. Místnost byla malá, zhruba dva metry čtvereční se krčily pod nánosem hniloby a plísně.

Přešlapoval jsem po slizké zemi a snažil se odhalit smysl obrazců. Byly všude, po celé místnosti. Skrz povlak plísně na podlaze lehce prosvítal symbol kříže, jehož paže přesahují kruh umístěný v jeho středu. Trochu mi to připomnělo egyptský Ankh - symbol znovuzrození. Ano, podobnost by byla dost možná. Usoudil jsem, že bude mít podobný význam. Takové kříže kreslili v Egyptě na hrobky zesnulých, muselo se tedy jednat o hrobku. Ale proč ten posuvný mechanismus? Úplně jsem zapoměl na čas a vpil se pohledem do obrazců.

Výjevy mluvily celkem srozumitelně. Nějaký panovník, snad dávný císař, jedoucí na koni, za sebou táhne několik zajatců. Druhá stěna zobrazuje shromáždění, snad soud. Na třetí je naznačena zvláště krutá poprava. Zajatcům byly odříznuty hlavy a jejich těla nabodnuta na dlouhé kůly. Čtvrtá zeď označuje seskupení uprostřed monolitu. Ano! Nebylo těžké si to poskládat, ale jakmile mi došlo, že se jedná o ten samý monolit ve kterém se nacházíme, přejel mi mráz po zádech. Když jsem přistoupil blíž, abych si obraz lépe prohlédl, zatočila se mi hlava. To seskupení...to seskupení! Vykřikl jsem a vyběhl ven. Ještě dlouho do noci jsem přemýšlel, proč někdo umístil mrtvá těla odsouzenců do středu monolitu.