Dílo #17861
Autor:Rony Rubinek
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza/Na pokračování
Zóna:Jasoň
Datum publikace:01.07.2005 07:37
Počet návštěv:955
Počet názorů:19
Hodnocení:7

Prolog
Dobrodružná
KULT BOHYNĚ 1

"Nedotkl jsem se Boha, ale bůh, který dovolí, abychom se ho dotkli, není už Bohem."

                                        Antoine de Saint Exupéry

 

 

Je to pár dní, co jsem přijel do těchto míst. Můj přítel je aristokrat. Vím, zní to trochu zvláštně, ale opravdu je aristokrat každým coulem. Má aristokratické rysy, aristokratické chování a vytříbený (též aristokratický) vkus na různé malby a minerály, které posbíral na svých toulkách po světě a také samozřejmě titul hrabě Michael Turínský.

Žije na malém panství, je to spíše zámeček, chcete-li, v orlickém kraji. Pár kilometrů odsud je vykrojena do krajkoví lesa malá vesnička, zahalená snad věčným povlakem mlhy, který se přes den nad ní étericky vznáší a večer zapadne jako přesná součástka do pozoruhodné skládanky a utvoří tak tajemný pohled na nízké domy a vpouští do vesnice zvláštní mléčné světlo.

 

Nevím, proč si Michael zrovna toto panství tak oblíbil, možná pro dostatek ryb z nedaleké řeky, jejichž lov mu poskytoval trochu toho kýženého klidu, jaký si jistě zasloužil. Možná také pro orginalitu onoho místa, jelikož Michael si doslova liboval v neobvyklých věcech.

Psal se rok 1899, když mi poslal znepokojující dopis, abych urychleně přijel, že objevil něco nevídaného.

 

Milý příteli, stálo tam.

prosím tě, ne já tě žádám, abys mě urychleně navštívil na mém orlickém panství. Objevil jsem něco vskutku nevídaného, naprosto úžasného. Vymyká se to všem mým vědomostem o mineralogii, jako takové. Musím to někomu říct! Přijeď prosím brzy, pokud možno hned!

 

S láskou tvůj

 

Michael

 

 

Na tuto žádost se nedalo reagovat jinak, než že jsem si sbalil kufr a vyrazil z nedaleké Šumavy vlakem do Písku, kde na mne již čekal Michael ve svém novém voze značky Präsident, výdobytku moderní doby a pro mne úžasném objevu. Přátelsky mě objal a se slovy díků, že jsem tak rychle přijel, mi ukazoval ten úžasný vynález.

Vypadal jako mohutný kočár, vpředu malá sedačka, jako by pro kočího, který místo opratí svíral v rukou jednoduchá řidítka, jimiž, jak jsem se později dozvěděl, řadil i jednotlivé rychlosti tím, že s nimi nakláněl do stran. Přední kola byla o něco menší než ta zadní, tvar měla jako u velocipédu a byla opatřena nárazníky.

Překvapeně jsem se přítele zeptal, kde vzal na to obdivuhodné vozítko, které muselo být jistě velmi drahé. Věděl jsem totiž velmi dobře, jak dokázal být marnotratný a že mu z těch jeho toulek po světě příliš mnoho peněz nezbylo. Michael žil z rodinného dědictví a jeho krédem bylo užívat si dokud může, a svědomitě jej také plnil. Odpověděl mi jen tajemným úsměvem a začal mi vykládat o motoru umístěném pod zadní sedačkou, ukazoval mi chladiče neobyčejné konstrukce umístěné vpředu a na krytu motoru, obě brzdy, kterými se automobil pyšnil a spoustu dalších, pro mužské oko zajímavých detailů. Pohonná směs se tvořila v povrchovém odpařovacím karburátoru a spotřeba vody tvořila vícenásobek spotřeby pohonné směsi. Když jsem si tedy prohlédl ten obdivuhodný stroj, usadil jsem se na zadním sedadle a vůz se trhavě rozjel. Byl to zvláštní pocit triumfu nad přírodou. Lidé se po nás otáčeli, pokřikovali na nás, ale já jim přes všechen ten roztřesený rachot nerozumněl. Mohu se jen domnívat, soudě dle jejich vzteklých tváří, že se jednalo o urážlivá slova podmíněná strachem z neznáma, který dokáže v člověku vyvolat řadu různých emocí. Michel vypadal, že je ani nevnímá. Zaujatě projížděl městem, udržoval směr na Prahu a vsadil bych se, že se spokojeně usmíval. 

Po pár minutách jsem si cestu začal užívat také. Jak jsme míjeli povozy s koňmi, přišlo mi, že se řítíme neuvěřitelnou rychlostí do chřtánu nějakého dobrodružství. Nevím, zda se tehdy jednalo o předtuchu, nebo to byly jen emoce vyvolané současnou situací, každopádně jsem je zaplašil, sevřel pevněji opěradlo a užíval si svou první cestu automobilem.

 

Po pár hodinách jsme dorazili k orlickému toku. Museli jsme jet různými oklikami, abychom dorazili k malé zátoce obalené listnatými stromy. Objeli jsme ji obloukem a znenadání před námi vyvstal předtím neviditelný obrys oné mlhavé vesnice. Bylo už pozdní odpoledne, a tak přízračná záře, která z ní vycházela, působila trochu děsivě. Uvnitř vesnice to bylo jiné. Lehká mlha jen obkreslovala vyprahlou zem, ale paprsky večerního slunce zářily přívětivě, nikoliv tak přízračně, jak se mi zdálo při pohledu z dálky. Lidé byli zřejmě již zvyklí na Michaelův nejnovější rozmar, protože celkem nevzrušeně zamávali na pozdrav, když jsme kolem nich projížděli, a pak se zas s mrtvými pohledy věnovali své práci.

 

Projeli jsme tedy vesnicí, odbočili na štěrkovitou cestu a ještě pár kilometrů projížděli trochu depresivním lesem, skrz jehož košaté koruny plné nažloutlého listí stěží proniklo trochu světla. Konečně jsme dorazili k malému loveckému zámečku, který Michael tak velkomyslně nazýval panstvím. Byl jsem poměrně dost roztřesen z celé té rozdrncané jízdy a tak jsem uvítal trochu odpočinku v přítmí mého pokoje. Asi za hodinu jsme se sešli u výtečné večeře připravené ze zvěřiny, šípkové omáčky a mnoha různých podobných ingrediencí. Popíjeli jsme červené víno a plácali nesmysly, jako bychom chtěli oddálit onu důležitou událost, kvůli které jsemvlastně přijel, a ze které mě teď naplňovala zvláštní posvátná hrůza.

"Nuže, příteli, je na čase, abych ti prozradil, proč jsem tě tak neodbytně požádal, abys přijel. Je to věc vskutku vyjímečná, vlastně téměř kolosální - ano, dozajista kolosální- ostatně, podívej se sám." řekl a přistoupil k malému sekretáři postavenému v rohu jídelní místnosti, odemkl jeden ze skrytých šuplíků na jeho boku a vytáhl věc zabalenou do bílého šátku. Podal mi ji a já si ji se zájmem prohlížel. Byla velká asi jako pěst, poměrně dost těžká a plná ostrých hran.

"No tak se přece podívej!" ponoukal mě netrpělivě.

Rozbalil jsem tedy šátek a překvapením otevřel ústa. Přede mnou se blyštil dozajista ten největší černý diamant, jaký jsem kdy viděl.

"Kde jsi to proboha našel? Tohle...to je neskutečné jmění, obrovské bohatství..." zeptal jsem se, když jsem ten šok trochu rozdýchal.

"Ukážu ti to. Zítra. Právě kvůli tomu mi daly banky další úvěr. Zpočátku jsem měl také radost-to je slabé slovo-opanovala mě naprostá euforie, zlatokopecká horečka, cheš-li. Dokud jsem si neprohlédl ten diamant zblízka. Je zvláštní. Velmi. Podívej se pozorněji."

Přiložil jsem tedy kámen proti světlu svícnu a pozorně se na něj zahleděl. Osmihranné světlo působilo doslova mysticky, jak se přelévalo uvnitř kamene, ale mě zaujalo něco jiného. Leknutím jsem ho téměř upustil. Z antracitového břicha na mě mrtvě zíral rozmazaný obraz ženské tváře.

 

Tu noc jsem toho moc nenaspal. Neustále jsem se převracel na posteli, před očima přízrak oné ženy a přemýšlel, jak se tam mohl dostat. Není to snad jeden z Michaelových oblíbených vtipů? Ne, hned jsem tu myšlenku zatlačil do kouta podvědomí. Michael vypadal stejně rozpačitě, jako já. Mé znalosti mineralogie nejsou bůhvíjak rozsáhlé, ale z jistých zdrojů vím, že diamanty vznikají obrovským tlakem a žárem pod zemským povrchem, z organických látek. Jsou složeny z uhlíku, který tyto látky obsahují. Lidské tělo je složené z dvacetiprocent uhlíku, bylo by tedy možné, aby ten diamant vznikl z mrtvého těla člověka a jeho duše tak vtiskla svůj obraz do lůna kamene? To byla nadmíru spirituální myšlenka. Jsem v jádru pragmatik a tak jsem tento fakt odmítal přijmout. Muselo být přece jiné řešení. Ostatně tento proces trvá staletí, možná tisíciletí. Ne, nemohlo to být možné. Nadskočil jsem, když na okno zabubnoval lehký déšť a dlouho do noci jsem nemohl usnout.

 

Druhý den časně ráno jsme vyrazili na místo nálezu. Michael odmítal najmout dělníky. Tvrdil, že jsou nespolehliví a že se jim nedá věřit. Ostatně, kromě lidí z vesnice byl kraj málo obydlený. Musel mít tedy vážný důvod, proč o svém nálezu nechtěl s nikým mluvit.Vybaveni rýči a lopatami, lahvemi s vodou a jídlem na celý den, dekami v případě nutnosti přenocování a koňmi, kteří dnes byli dost neklidní. Cesta byla dlouhá, zavedla nás úzkou úžlabinou kolem stříbřité hladiny neklidné vody, hluboko do lesa, k nevysokým vrcholkům kopců. Když jsme dorazili k jejich hřbetům, otevřelo se před námi malebné údolí.

"Tady bylo kdysi keltské pohřebiště. Teď už je dávno zapomenuté, ale legendy o něm kolují mezi místními dodnes. Právě proto jsem jim nemohl říct o svém nálezu. Brali by to jako svatokrádež, nedají dopustit na své kořeny, o nichž jsou přesvědčeni, že vyrůstají z keltských základů. Byli by mě schopni kvůli tomu i okrást! Dobrá rada, kamaráde: nikomu zde nevěř, i kdyby se tvářil jako tvůj nejlepší přítel!"  zasmál se vlastnímu vtipu a poplácal mě po zádech: "I když já těm báchorkám nemohu věřit už jen proto, že se tu nikdy nenašly zbytky kostí ani jiný důkaz o tom, že by tu někdo skutečně pohřben byl." řekl mi Michael, teď už s vážnou tváří hovořící o pravém opaku, a bylo na něm vidět, jak ho ta představa vzrušuje: " říká se, že kdo tudy prochází, má se vyvarovat všech nesnází. Hbitě překlenout ten směr, jinak ho mrtví stáhnou do svých děr." zarecitoval nejspíš nějakou pradávnou bajku, ve kterých se vyžíval. Pokýval jsem hlavou a s úšklebkem ho následoval dolu, do rozšklebené nížiny.

 

Tráva zde byla vysoká, vyšší, než je obvyklé. Klasy se klaněly před neutuchajícím žárem slunce, plazily se po zemi a proplétaly se mezi koňskýma nohama. Neměl jsem zrovna příjemný pocit. Z myšlenky, že zde šlapeme po mrtvé minulosti, po tělech dávno zesnulých osudů, po cizích myšlenkách, nadějích a snech, mi bylo nevolno. Poprosil jsem tedy Michaela, aby zastavil a dopřál nám i našim koním trochu odpočinku.

"Přece by ses nezalekl hloupých povídaček? Nebo snad ano?" popichoval jsem ho.

Velmi nerad svolil, a po celou dobu, co já jsem se oddával příjemnému odpolednímu spánku, nervozně těkal očima po opuštěné krajině.

 

Zdál se mi prapodivný sen. Stál jsem uprostřed kamenité pláže, na bosých nohou bolestivé puchýře a průzračná voda poklidného moře vesele šplouchala v neměnném tempu a narážela do ostrých stěn útesu stojícího opodál. Sluneční žár se zdál být nesnesitelný, tělo mě pálilo jako satanovo vidle. Vrhl jsem se tedy do vody a náhle mé tělo začalo tát, vpíjet se do modré hladiny, dokud mě zcela nepohltilo moře. Vykřikl jsem a prudce jsem se posadil.

"Co se stalo? Jsi v pořádku? Tak mluv už konečně!" rozrušeně mě vybízel Michael.

"Já...byl to divný sen, Michaeli. Jako by se mi místo, na kterém teď jsme, snažilo něco sdělit." řekl jsem roztřeseně.

"Pak tedy neposlouchej a okamžitě vyražme pryč odsud!" zavelel Michael a spěšně začal balit věci.

Cválali jsem, jak nejrychleji jsme mohli, jako by vás pronásledovala ta nejtemnější myšlenka, před kterou se snažíte uniknout. Věnoval jsem ještě jeden letmý pohled k tomuto místu, jen jediné otočení hlavy a nadosmrti toho budu litovat.

 

"Počkej!" zakřičel jsem z plných plic na Michaela a prudce zastavil koně. Přicválal ke mě.

"Co se děje?" zeptal se s nelibostí.

"Podívej!" ukázal jsem prstem nad pohřebiště.

Slunce právě opsalo část oblouku na obloze, popostoupilo blíž k západu, jen kousek, ale ten kousek stačil, abychom spatřili úlomky světla odrážející se od členitého povrchu čehosi, co vydávalo neuvěřitelný lesk. Jako by náhle někdo rozžehl několik žárovek v bocích drobných skal, které pohřebiště obepínaly z východu.

 

"Co myslíš, že to je?" zeptal se udiveně Michael: "pokud vím, nic takového jsem předtím neviděl."

Podíval jsem se na hodinky. Bylo pět odpoledne.

"Je možné, že jsi tu byl v jinou hodinu?" zeptal jsem se ho.

"Možná, nevím...nesleduji čas."

"Pak by bylo vysvětlení nasnadě. Tento jev se děje v určitou hodinu."

"Je to přinejmenším záhadné, přiznávám,  ale pojďme, vrátíme se sem později. Ten diamant! Musíme to místo prozkoumat!" jeho hlas zněl tak naléhavě, že jsem nemohl odmítnout.

 

Otočili jsme tedy koně a jeli dál. Za pár minut jsme dorazili k onomu místu, kde Michael diamant nalezl. Byla to docela malá plošina, trochu výše položená nad pohřebištěm, jak jsme onomu místu začali říkat. Člověk odtud mohl pozorovat celé pohřebiště, i kraj rozprostírající se pod ním, až po linii řeky.

"Tady jsi ho tedy našel?"

"Ano, byl zasazený tady." ukázal na malou prohlubeň, která vypadala jako oko. 

"Zvláštní," řekl jsem spíš sobě, "nikdy jsem neslyšel, že by se v Čechách našel diamant. Pozoruhodné." Ale diamant to dozajista byl, o tom nebylo pochyb.

Michael začal prohledávat terén a já se znovu zahleděl na údolí pod námi, na údajné pohřebiště, jehož tajemná atmosféra na mě zapůsobila zvláštním kouzlem. Fascinovaně jsem sledoval kužely světla, které se odsud zdály zřetelnější, jak se étericky vznášejí nad krajinou a setkávají se v mileneckém objetí svých průsvitných paží. Sál jsem tak dobrou hodinu, když jsem si náhle bezděky vzpomněl na jeden článek, který jsem kdysi četl ve vědeckém časopise. Byl o keltských pohřebištích. Tvrdilo se tam, že jeden z tajemných keltských rituálů obsahoval uctívání bohyně Morrigan. Byla to bohyně války, plodnosti a vegetace. Podle pověstí se proháněla na koni po bojišti odděná v rudém plášti, a dlouhé rusé vlasy za ní vlály a koho se jen lehce dotkla, padl k zemi mrtev. Uměla zajistit příznivý vývoj bitvy a naopak. Dokázala zařídit, aby muž splodil syna válečníka, uzdravit smrtelně nemocného a ještě mnohem víc, ale to si již bohužel nepamatuji. Keltové proto tuto bohyni uctívali po celém světě a vykonávali různé rituály, aby si ji naklonili. Úzké propojení s přírodou je mohlo zavést do nížin, jako byla tato, aby zde provedli rituál a poskytli bohyni oběť. Místo, kam oběť uložili, muselo být zřetelně označeno, aby jej bohyně nalezla, až zavítá do jejich kraje. Napadlo mě tedy: co když to nebylo pohřebiště, jak tvrdí místní pověst? Co když to bylo nějaké podobné rituální místo? Zeptal jsem se na to Michaela.

"To by vysvětlovalo ten diamant...mohl sem být dovezen odněkud jinud," mnul si zamyšleně bradu Michael, "ale jak se dostal sem nahoru? Je to alespoň půl kilometru nad tím místem."

"To netuším. Těžko by keltové byli tak neopatrní, že by si nehlídali své poklady a trousili je po okolí. Musel něco označovat."

"Každopádně je to zajímavá myšlenka, příteli. Vraťme se tam a prozkoumejme to místo ještě jednou." probudilo se v Michaelovi to staré známé nadšení, které vždy mělo za následek absolutní posedlost daným nápadem. "Tehdy mě zarazili ti pavouci. Žijí v puklinách skal a věř mi, jsou nechutně tlustí. Sice jsem jich za celý svůj život už viděl pěknou řádku, a mnohem větších než jsou zde, ale nemohu si pomoct. Nerad to přiznávám, ale mám z nich velký respekt.

 

Nadšeni z té nové myšlenky jsme se spěšně vrátili na ono místo. Půda je tady dost kluzká a mazlavá, proto nám dalo hodně práce zaujmout pod převisem tu správnou pozici. Vyšplhal jsem se Michaelovi na ramena, protože odmítal ten úkon podstoupit, a prsty se zachytil o nejbližší výčnělek. Otřásl jsem se, když jsem ucítil dotek jemných pavoučích nožek. Snažil jsem se to ignorovat a šplhal se dál, ke kulatému otvoru, kterých bylo ve skále asi šest.

"Vidíš něco?" Zavolal na mě Michael vzrušeně.

"Ještě ne, ještě ...kousek! Tak!" posvítil jsem baterkou do miniaturní jeskyňky a vzápětí zařval, a odhodil ji na zem. S tupým nárazem dopadla na Michaelovu nohu a ten nadskočil a uklouzl. Váleli jsme se po zemi a on se řehtal, až mu tekly slzy. "A pak kdo z nás dvou se víc bojí?" zalykal se smíchem. Ale já zůstal vážný. Stále otřesený z toho, co jsem tam viděl.

 

"Co je ti? zeptal se mě, když se dosyta vysmál.

"Měl bys to vidět asi sám." odpověděl jsem mu tiše.

"Vždyť víš, jak na tom jsem s těmi pavouky..."

"Tohle bys měl vidět!"strčil jsem mu do ruky baterku. Přesně v té chvíli se obloha začala náhle zatahovat a husté sítě mračen nás obklíčily jako divoké stádo.

Nejspíš musel znít můj hlas hodně naléhavě, protože Michael beze slova baterku vzal a vyšplhal se stejným způsobem, jako já před chvílí, po mých ramenou. Vrátil se o chvíli později, křídově bílý. Z mraků se spustil první déšť a gong hromu oznámil příchod bouřky.

"Jdeme odsud, hned!" zavelel Michael. Někdy nebyl dostatečně soudný.

"A kam v tomhle chceš jít? Víš sám dobře, jak je tady země kluzká, a co teprve za bouře! Jak si představuješ, že bychom došli zpět? Za chvíli se strhne obrovská bouřka, cesta zpátky by se rovnala sebevraždě!" oponoval jsem mu.

"A to tu chceš zůstat? S těmi mrtvými nad námi?" ukázal nevěřícně nad hlavu. Při představě, že v těch děrách nad námi trčí mumifikované lidské hlavy s očima vydloubanýma a nahrazenýma kusy bezceného křišťálu a sledují nás jako strážci tohoto místa, mi bylo nevolno. Ani jsem si nechtěl pomyslet, co tu vlastně strážily.

Podíval jsem se na Michaela a ten bezmocně přikývl. Utábořili jsme se tedy pod skalním převisem a sotva jsme rozdělali oheň, spustil se obrovský liják.

"Aspoň nám ti pavouci dají pokoj." poznamenal Michael. Oba jsme byli trochu nervózní, to nepopírám, ale rozhodně ani jeden z nás nebyl zbabělec a fantasta, malující v takto náročných chvílích ty nejčernější obrazy do své představivosti. 

 

Mluvili jsme dlouho do noci, o všem možném i nemožném, rozptylovali se navzájem, ale hrůzná atmosféra smrti se vznášela téměř hmatatelně všude kolem nás.

"Proč myslíš, že tu jsou?" zeptal se náhle Michael.

"Netuším. O keltech se vlastně mnoho neví. Možná že se opravdu jedná o nějaké rituální místo, které časem zcela zaniklo a jako památka tu po něm zůstala jen ta děravá umrlčí skála. Teď už alespoň víme, že ty kužely světla nejsou náhodný přírodní úkaz, světlo se odráží z očích těch mrtvých, a ty oči jsou nahraženy diamanty. Dává to dohromady nějakou logiku?"

"Ne, nic mě nenapadá." odtušil Michael.

"A co když ty kameny jsou posvátné? Řekněme, že sem byly dovezeny za nějakým účelem. Musel být dozajista velmi důležitý, když si dali takovou práci s tím aranžmá. Světlo odrážející se z očí mrtvých-co by to mohlo symbolizovat?

"Znovuzrození!" vykřikl Michael. "Co jiného by to mohlo znamenat, než znovuzrození!"

"Ano, také si to myslím."

"Ale proč ten zřetelný kužel světla? Je to snad nějaké označení místa? V tom případě ne moc důvtipné, vždyť je to do očí bijící!"

"Slyšel jsem o jednom místě v Irsku. Jedná se o jakýsi kamenný monolit. Určitou část roku prochází sluneční světlo úzkým otvorem a dopadá na kamenný oltář. Nikdo nezná důvod tohoto počínání, každpodádně existují dohady, že se zde vykonával jakýsi prastarý tajný obřad. Vezmeme-li v úvahu, že zde se jedná o podobný princip, můžeme dojít k názoru, že místo jako takové bylo důležité jen pro toho, kdo onen rituál, či obřad-chceš-li, znal. V tom případě by byla taková značka komukoliv nezasvěcenému zbytečná."

"To je vskutku zajímavá myšlenka." přikývl Michael. "Podíváme se tam? Jen čistě ze zvědavosti?" přemlouval mne. I já jsem byl momentálně spoután tajemnými okovy nadcházejícího dobrodružství, a tak jsem rád souhlasil.

 

Další den jsme netrpělivě očekávali odpoledne. Než zažehlo slunce opět onen zvláštní světelný proud, stačili jsme prozkoumat zbývající část údolí. Ještě jednou jsem pozorně prohledal ty zrůdné kamenné tlamy, které věznily ve svých útrobách hlavy nebožáků a zkonstatoval, že kámen uvnitř očních jamek je nasměrován tak, aby odrážel světlo v několika úhlech od země způsobem, že se posléze paprsky setkaly a utvořily jednu silnou přímku pronikající skrz rozvětvené koruny stromů. Pokud tomu tak skutečně bylo, měl by být z výšky vidět nějaký protilehlý bod, kam by světlo dopadalo, nebo by se odráželo zpět, jak to v mnoha různých pradávných hlavolamech bývá. Teprve teď jsem si všiml malého plochého výčnělku mezi pátou a šestou dírou a vyšplhal se na něj. Michal se zavyle rýpal v mazlavé hlíně a hledal další diamanty, zatímco já stál s otevřenou pusou a zíral na několik kilometrů vzdálený kruhový megalit, jaký jsem ještě nikdy v životě nespatřil.

 

O tom, že Michael je velmi impulsivní člověk, jsem věděl už dávno. Za ta dlouhá léta co se známe jsem, nezřídka kdy byl svědkem jeho podivných vrtochů a náhlých změn nálad. Avšak tato chvíle předčila všechna má očekávání. Jakmile jsem mu onu novinku oznámil zrudl, těstovitá tvář se mu protáhla do tvaru noku, oči se mu zaleskly přívalem náhlého vzrušení a chvíli nebyl schopen vydat ze sebe hlásku, takže ať už se mi snažil sdělit cokoliv, znělo to jako "kch...gr...uí" a podobně. Až po delší chvíli jsem se dozvěděl skutečný obsah jeho tak tajemně zakódovaného sdělení. Řekl: "Kruci! Kde jinde by měl být ten poklad zakopaný, než tam? Ti Keltové nebyli hlupáci, kdepak! Příliš jsme je podcenili, kamaráde. Říkam ti, ten poklad bude tam! Nejspíš nebude jednoduché jej najít, ale ta šifra...ano, bude tam šifra...ta nás k němu dovede! Honem, příteli, sedlej koně, jedeme tam hned! Tyto končiny nejsou sice příliš obydlené, ale někdo by nás mohl předběhnout. Honem, sedlej koně. Tak už pojď!" Zatahal mě za rukáv a já jsem v tu chvíli došel k závěru, že bude lepší mu neodporovat. Takové nadšení, takový zápal pro věc, jsem u něj ještě nezažil.

 

Monolit byl vzdálen zhruba dva kilometry východně, uprostřed lesa. Dorazili jsme tam, když slunce ještě zápolilo s imaginárním špagátem, který ho táhl někam za vrcholky kopců.

O keltech jako takových, se toho moc neví. Ještě záhadnější jsou postavy jejich kněží - druidů. Tito šamané údajně nechali vystavět několik takových kamenných monolitů, které sloužili k zatím neznámému účelu. Údajně ten, kdo se postaví do jejich středu, načerpá vesmírnou energii, která má zázračnou moc. Samozřejmě i mě pohltilo vzrušení, neboť jsem cítil, že jsme objevili něco skutečně vyjímečného, něco tajemného.

Monolit se skládal z šesti poměrně velkých kamenů, v nichž byly vyryty jakési spirálovité znaky. Tyčily se nad námi seřazeny do kruhu, v jehož středu se chiméricky vyjímal jakýsi oltář, sestavený z dvou velkých, opracovaných desek, které mi připomínaly víka hrobů a malého podstavce, též zdobeného těmi zvláštními rytinami.

 

"Co teď?" zeptal jsem se Michaela a doufal, že tu nestrávíme další noc, neboť den se dozajista blížil ke svému vrcholnému manévru a potřísnil kraj šarlatem sluneční záře.

"Zůstaneme! Jen jednu noc, prosím!" naléhal Michael.

Co jsem mohl dělat? Domů by to trvalo zhruba čtyři hodiny čistého času a to za předpokladu, že bychom znali přesnou trasu. A tu jsme samozřejmě neznali, protože z toho urputného hledání jsme kličkovali lesem tak, že naše orientace trochu otupěla a zůstala odkázána pouze na sluneční kompas.

S povzdechem jsem tedy seskočil z koně a následoval Michaela, který horečnatě poklepával na kamenný trup oltáře ve snaze jej otevřít.

"Poklad musí být uvnitř. Jsem si tím jist, musí tam být! Že mám pravdu? Řekni..."

Přikývl jsem, jen abych ho uspokojil, a zatlačil spolu s ním na první polovinu kamenného křídla. Neposunulo se ani o píď.

"Tolikrát jsem četl ve všech dobrodružných románech o různých důvtipných mechanismech, tajných šifrách, pastech...co si teď počneme? Jsem si téměř jist - ne, docela jist, že řešení se nachází tady!" zapíchl prst do kamenného podstavce popsaného tou zvláštní abecedou.

"Ale kdo nám to pomůže rozluštit?" zeptal jsem se a vzápětí utichl, jelikož odněkud z povzdálí jsem zaslechl jakýsi nesourodý zvuk.

"Co to...?" zašeptal Michael a já si demonstrativně přitiskl prst na ústa a naznačil mu, aby byl zticha. Chvíli jsme stáli a napjatě naslouchali tichu, které se rozhostilo po kraji jako předzvěst něčeho neznámého a nepopsatelného.

 

Náhle se znovu ozval ten zvuk. Tentokrát mi nepřipomínal bubny, ale spíš tlukot o sebe narážejícího kovu. Ostrý, škrábavý, nepříjemný zvuk. Nerytmycky zněl podvečerním krajem a zahnal nás do úkrytu za hustými keři. A náhle rána. Koně zaržáli a splašili se. Marně jsme se je snažili uklidnit konejšivým šepotem. Vystřelili jako kulový blesk mezi stromy, propletli se kolem úzkých kmenů a a cválali pryč od nás. Zůstali jsme sami, s temnou předtuchou, že se k nám blíží někdo, kdo dozajista ten hluk musel slyšet a že se bude pídit po jeho příčině.

 

 

Názory čtenářů
01.07.2005 08:43
romi
uffff
*
01.07.2005 08:47
Rony Rubinek
romi napsal(a):
uffff
*
Dík, tohle je moje oblíbená, je z nový kolekce Stíny pokladů. Psala se mi dobře.
01.07.2005 13:04
Rony Rubinek
Dík
01.07.2005 13:11
Wopi
rádo se
01.07.2005 13:57
Pavla
je to hrozně rozvláčný a to ubírá na čtivosti, občas překlep,
ale vzhledem ke stavu zdejší prózy je tovelmi nadprůměrný dílo.
tip
01.07.2005 14:20
romi
mně se dobře četla, tak je všechno, jak má být :o)
01.07.2005 18:59
Rony Rubinek
Pavla napsal(a):
je to hrozně rozvláčný a to ubírá na čtivosti, občas překlep,
ale vzhledem ke stavu zdejší prózy je tovelmi nadprůměrný dílo.
tip
Já ti děkuju, rozvláčnej popis mi k tomu tak nějak seděl, kvůli vykreslení atmosféry a také kvůli poskytnutí informací a pravděpodobnosti.
01.07.2005 19:00
Rony Rubinek
romi napsal(a):
mně se dobře četla, tak je všechno, jak má být :o)
děkuju
01.07.2005 19:01
aldebaran
Mám depku. Jak řekla Pavla, "vzhledem ke stavu zdejší prózy je to velmi nadprůměrný dílo" Musím nad tím uvažovat. Tip jak Brno!********************************************
01.07.2005 19:10
Pavla
aldebaran napsal(a):
Mám depku. Jak řekla Pavla, "vzhledem ke stavu zdejší prózy je to velmi nadprůměrný dílo" Musím nad tím uvažovat. Tip jak Brno!********************************************
spíš sem myslela, že je jí tu málo :))
01.07.2005 19:23
aldebaran
Pavla napsal(a):
aldebaran napsal(a):
Mám depku. Jak řekla Pavla, "vzhledem ke stavu zdejší prózy je to velmi nadprůměrný dílo" Musím nad tím uvažovat. Tip jak Brno!********************************************
spíš sem myslela, že je jí tu málo :))
Však to jsem taky pochopil. Já jen, že jsem si vzpomněl, jak mi Někdo vytkl, že píšu moc naivně až dětsky. A Rony píše moc pěkně.
02.07.2005 08:24
Rony Rubinek
aldebaran napsal(a):
Pavla napsal(a):
aldebaran napsal(a):
Mám depku. Jak řekla Pavla, "vzhledem ke stavu zdejší prózy je to velmi nadprůměrný dílo" Musím nad tím uvažovat. Tip jak Brno!********************************************
spíš sem myslela, že je jí tu málo :))
Však to jsem taky pochopil. Já jen, že jsem si vzpomněl, jak mi Někdo vytkl, že píšu moc naivně až dětsky. A Rony píše moc pěkně.
Ale tak..jen domě. Těší mě, že se vám to líbí, ale i chyby mě zajímaj, potřebuju to mít punktlich!
12.07.2005 15:17
Nikdojiny
Koroptví příběh a zdá se, tedy v realitě a nikoliv ve snu, že je také nekončícím vypravováním, založeným na antifaktech. Tolik k tomuto tvému rádoby pokusu.
14.07.2005 17:35
Hester
četlo se to dobře
14.07.2005 17:38
Hester
ještě k tomu vzniku diamantů z mrvol - četla jsem před časem zprávu, že nějaká firma nabízí přeměnu lidskýho popela na diamant... člověk pak může drahýho zesnulýho nosit v prstýnku... :-)
16.07.2005 09:41
Nimwen
vau...*
24.07.2005 16:47
Rony Rubinek
Nikdojiny napsal(a):
Koroptví příběh a zdá se, tedy v realitě a nikoliv ve snu, že je také nekončícím vypravováním, založeným na antifaktech. Tolik k tomuto tvému rádoby pokusu.
Koroptví? To jsem ještě neslyšela, ale chceš-li. budiž :-)) Jaká antifakta? Je to docela podložený, ale asi věc názoru, takže je to vlastně jedno.
24.07.2005 16:49
Rony Rubinek
Hester napsal(a):
četlo se to dobře
Nimwen napsal(a):
vau...*
Dík. Chyby časem opravim, jsem ráda, že líbilo. Psát to byla zábava.

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)