Alissia ležela v otevřené malé dětské rakvi jako sladká porcelánová panenka, na pergamenových rtech zamrzlý šok z náhlé smrti.

Děs a hrůza! Strašný, co se děje. Bylo jí jen jedenáct...! Šeptal pisklavě ženský hlas za jejími zády.

"Kolik že jí bylo?" Přidal se o tón vyšší, značně hysterický ječák.

"Jedenáct! Říkam hrůza je to, ta leukémie. Prostě hrůza."

"Sklapni už!" Procedila Renee mezi zuby.

"Říkala jste něco?" Naklonila se k ní pihovatá tvář vyrýsovaná tlustou vrstvou špatně rozetřeného make-upu a pod ní se zahoupaly dvě povadlé brady. Krůta! Jasná krůta! Napadlo ji. Tuhle hru hrály s Alissií často.

"Paní, je vám dobře?" Starostlivě zakdákala a kropenatá kůže pod krkem se rozhoupala.

Není! Chtělo se jí zakřičet do celýho toho roztřesenýho shromáždění. Jak mi může být dobře, když tady leží moje dcera a vy se tu pitvoříte jako na nějakým zasraným laciným tyjátru! Místo toho se tiše sesunula na sedadle a celý kostel se rozchechtal.

                                                           ***

Když se probrala, obecenstvo v kostele se opíjelo zajíkavým smíchem nad Alissinou rakví. Zamrkala a protřela si oči, aby tomu uvěřila. Cáry potrhaných šatů se válely na depresivní dlažbě mezi chuchvalci vlasů a barevnými freskami vymlácených oken. Polonahá krůta kopulovala někde pod oltářem a k ní se přidával každý, kdo nerval artefakty ze stěn, nebo neburácel kostelem. Oněmněla. Někdo s hlasitým lomozem převátil rakev. Tupé plesknutí o zem, dutý náraz, praskání kostí...Ne, to ne!  Zaječela a skutálela se ze sedadla.  Po čtyřech kličkovala mezi převrácenými lavicemi před párem hladových rukou. Hlavně ke dveřím, hlavně ven. Pryč odsud! Ječel instinkt. Zašmátrala po mosazné klice a zalomcovala s ní. Dveře se šoupavě otevřely a zaskřehotaly, když je pustila.

Proběhla kolem přikrčených remízků prorůstajících zborcené sochy dvou kamenných andělů a vyklopýtala na ulici. Moje holčička! Mateřský instinkt narozdíl od ní nezemřel, svíjel se v útrobách a donutil ji vyzvracet se na rozervanou mozaiku kočičích hlav. Věděla, že se musí vrátit. Kvůli ní. Kvůli sobě. Kvůli tomu, že tohle není pravda, ale nějaká pokroucená přetransformovaná realita. A tak se vrátila.

Bylo tam pusto. Burácející ozvěna vtíravě brněla do její hlavy rytmy smutečního pochodu. Někdo hrál na varhany zakomponované v rohu u vlhké rozmazané zdi. Neviděla mu do tváře, ale všimla si neobratných prstů náměsíčně bušících do kláves. Vždycky, když měla strach, roztřásla se jí kolena. Teď se třásla celá,její tělo pulzovalo jako pod elektrickým šokem. Musíš se tam podívat! Rozkázala si. Přece ji tam nenecháš takhle ležet. Maličkou, ubohou, rozbitou... Zajíkavě se rozvlykala a nebyla schopná se uklidnit. Třásla se jako sulc před malým uzlíčkem pohozeným pod schody.

"M..máte telefon?" Snažila se artikulovat, ale nevydala ani hlásku.

Postava u varhan se zavrtěla, ale hrála dál, s ještě větším nasazením.

"Máte telefon?" Zakřičela a vyznělo to jako slabý průvan, který se prožene místností. Každopádně vyvolala alespoň nějaký efekt. Varhaník praštil do kláves, až se rozlétly do všech stran a napřímil se.

Konečně mu viděla do tváře. Byl to neforemný, ale vlídný obličej. Pod malýma bystrýma očima dominoval dlouhý zahnutý nos a zvednuté koutky lupenatých rtů obnažily vykotlaná ústa. Němě zagestikuloval, že je hluchý.

"T E L E F O N. Prosímvás telefon!" Rezignovaně zaprosila. Zavrtěl hlavou, že nerozumí a ukázal na nehybné tělo.

"To je moje dcera. Je to moje...moje..." Rozběhla se k ní a opatrně ji zvedla.

"Maličká, už je dobře. Jsem tady, jsem tu..." Šeptala mezi vzlyky a odnesla ji zpátky do truchlivé rakve.

"Mami, maminečko." Objaly ji ty pergamenové paže a přitiskly ji  lačně k sobě. "Proč jsi to udělala?" Šveholil bolestně hlásek vycházející z pevně sevřených rtů. Renee zkameněla, ale objímala svou dcerku jak nejpevněji mohla.

"Udělala co?" Zachraptěla.

"Ty víš. Tam...v koupelně."

Vzpomínala si až příliš dobře. "Bylas nemocná. Umírala jsi. Já musela!" Už jenom pomyšlení na tu událost propíralo její nitro v neutichající agonii. Raději otevřela oči, aby vymazala ten obraz. Alissiina tvář neožila, jak čekala. Nehybně odpočívala na hedvábné výstuži, jako časně popravené mládí.

"Nebyla jsem nemocná. Ty víš že ne...jen sis celý život namlouvala, že to tak bylo. Mami..."

Všechno se s ní zatočilo. Ruce hladící Alissinu tvář zpopelavěly a popraskaly spletencem žilek. Kůže se svraštěla a skrabatěla. Kostel se rozsvítil a Renee zaječela.

Už jí nebylo třicet, ale třiadevadesát a tohle nebyl Alissiin pohřeb, ale její!  Dlouhá léta v sobě tutlala tu neúnosnou vinu. Celou tu dobu živořila obtěžkaná nejhorším hříchem zatlačeným mystifikací hluboko pod rámem paměti. Teď vzpomínka ožila vlastním životem a ona věděla, že už to nikdy nebude jinak. Že v ní uvízla navždy.

Lavicemi zašuměl smutek.

"Třiadevadesát, požehnaný věk." Rozhoupaly se dvě brady.