Marta se probudila rozlámaná ranním sluncem, přes den se stihla opít a dovrávorat se zpátky do svého kutlochu, který okázale nazývala bytem, aby se zase mohla probudit rozlámaná a seškrábnout ze zdí trochu toho entuziasmu.

Byla v podstatě spokojená, vlastně jí ani většinu času nedocházelo, že ze dřezu čpí rezavá mísa s rubínovým podstavcem zabláceným zaschlou zvířecí krví. Ignorovala její pach, dneska ne, dnes se nebude zbytečně vzrušovat.

Prošla kolem úzkého špalku stolu a když spatřila tupou čepel nože, uchechtla se. Milovala tu euforii, když rozřezávala křehká těla psů, ten vřískot všude kolem, tu tajuplnou atmosféru moci.

Otevřela troubu a nasála vůni cibule a česneku. Byla gurmán. Psa uměla připravit tak, že Pepanovi ukapávaly sliny na jeho druhou kůži, staré triko Adidas, o které se téměř mateřsky staral.

Plácla sebou na rozvrzané kanape a zachrchlala stejně, jako její vášnivý milenec. Také tak skřípěl. I postel vrzala stejně, monotóně, pomalu, těžkopádně. Dokud se z ní nesvalil a neusnul na zemi. Milovala ho, tím si byla jistá. Láska v ní probudila ženu - dnes totiž poprvé po letech použila rtěnku.

Odfrkla si a lepkavý hlen jí rozmazal dle jejího názoru dokonalou konturu rtů.

"Všichni sou svině! Pojebaný, zkurvysynové!" zařvala do prázdného bytu. Zašmátrala po lahvi. V poslední době pila whisku, ta něco stojí. Zauvažvala, že by se dala do kupy a začala zase trochu šlapat chodník. Provětrat gatě. Ano, bylo by třeba, jestli si má Pepana udržet.

Pepan byl kus chlapa. Vypadal mezi ostatními jako temný stožár mužnosti, to poznala hned, jakmile ho spatřila.  Skoro se zasnila...svatba...dům...pes...Pes! Sakra, ten pes! Včera jednoho odchytla. Teprve teď si uvědomila, že neslyší zoufalé vytí, které ji spolu s Pepanem přivedlo k orgasmu.

"Pejsku?" zavolala přesládle. Nic. "Pse!" Ticho jako o funuse. "Kurňa si tu ty jedno zasraný hovado?"

Tlapy lehce zaškrábaly na lem dveří. Je tu, usmála se.

"Počkej zejtra." zachrchlala zpola sna.

Usuší ho, nacpe jeho maso do lahve a bude ho prodávat mongolům. Byla to jejich oblíbená strava, dost na tom vydělávala. Jen kdyby ta whiska nebyla tak drahá! Pepan pil Danielse.

"Neřvi!" okřikla psa. Byl večer, mraky se táhly nad hladinou nebe jako uschlá neforemná špageta, ale Marta byla dnes spokojená. Měla nového psa. Něco zaskučel do ocelové tmy, ale poslušně se jí držel a neodmlouval. Věděl, že je to marné, psi mají na tyhle věci odhad. Třásl se zimou a strachem.

Později, když už spal, hladila jeho hebkou teplou srst, prsty kroužila po lemu nevyvinutého svalstva, laskala ho tak, jak uměla nejlépe. Zasloužil si to. Prašiví psi nemají budoucnost, opuštěným zvířatům se musí pomáhat.

Pepan zase nepřišel. Čekala na něj do půlnoci a pak se zlostně převalila přes psí tělo. Hajzl! Kdyby její mrtvá tkáň mozku ožila, hravě by poskládala všechny tváře svých milenců. A kdo by z nich vzešel? Pepan! Dokonalý Pepan, mužný Pepan, vášnivý, nezkrotný, svobodomylný Pepan! Hnusný, zlý Pepan...

Pocítila vlnu vzteku. Narada se topila. Proto sbírala po ulicích potulné psy, aby ji zachraňovali. Psi jsou přeci záchranáři, aspoň to všude říkají. Tak se šla zachránit.

Zvonek. Pepan je tady! Marta se rozzářila.

"Už letim!" volá vilně a běží ke dveřím.

"Ztratil se nám pes!" vyštěkne na ni hysterický hlas.

"A co jako?"

"Vim, že je u vás..."

"Nesmysl."

"Prý se včera od vás ozýval štěkot!!!! Pusťte mě dovnitř, ať se podívam!"

"Nasrat!" přibouchla dveře před zarudlým nosem.

Pepan prásknul dveřma a alkoholický opar proklál celý byt.

"Marto?"

"Pepo?"

"Prej tu sušíš nebohý psy?"

"Hovno..."

"No jo, před dveřma ti přešlapuje rozzuřenej dav.. Tak kde je máš?"

"Koho."

"Ty štěňata přece. Kde sou?"

"A proč?"

"Proč, proč. Ukážu jim velkýho taťku."

"Nejsou tu."

"Nekecej, sem nadrženej jako králík. Kde sou, povidam ti kurva kde je máš?"

"Blázníš?"

Během vteřiny byl u ní. Sevřel jí kolem pasu a lačnými prsty vklouzl do vlhkého rozkroku. Nebránila se. Slastně se ohnula přes kanape a vystrčila svůj sýrovitý zadek.

Rozepnul si poklopec a nacpal do ní všechen vztek.

"Tak kde sou?" zeptal se potom udýchaně.

"Kdo?" hekla vzrušeně. Zas měla orgasmus.

Pepan zuřil. Slepě pobíhal po bytě a rozmazaným pohledem pleskal do všech koutů.

"Nikdo tady neni." řekla Marta naprosto klidně.

Dveře se rozlétly a zavrávoraly v chatrném rámu.

"Policie! Ruce za hlavu!" Mířil na ní pistolí nějaký sotva dvacetiletý cucák.

"Co se to...Pepane!"

"Bacha, má komplice!" nespustil z ní zrak policista.

Místnost se zaplnila.

"Pepane?" pípla.

Mohutná postava Pepana se před ní rozplynula a ukryla se za zdí vedlejšího bytu.

Ti ubožáci zacvakli Martě klepeta a připoutali jí ke stolu. Měla na něm pěkný igelitový ubrus, pod nímž se rýsovala mapa dnešní večeře.

Rána. "Kruci!" ozvalo se zpoza dveří. Aroma zvratků okořenilo chodbu jako zajímavá ingredience.

"Co ste s nima provedla! Proboha ženská!"zatřásl s ní policista, ale ona se jen připitomněle uchechtávala.

Věděla, že pohled na rozčtvrcená psí těla je zdrtí. Věděla to, protože nebyla hloupá. Zoufale se snažila nahlédnout za rám, podívat se, jak reagují na ohlodanou mrtvolu Pepana Skrka, na které se často ukájela. Ano, láska je slepá. Láska netrestá bezcitně, umí v sobě nalézt odpuštění. Pepan byl hajzl, miloval chlapečky. Často si je vodil domů a na Martu zvysoka kašlal. Ale jenom do toho dne, než náhodně rozrazila dveře jeho bytu a zjistila, co s nimi provádí. Pak ho za to potrestala, ano, zcela jistě si to zasloužil, musela to udělat. Ale on se vrátil do nejtemnějšího kouta její mysli a usadil se pohodlně na soukromém trůně šílenství, kterým jí zastínil mozek. Nutil ji pokračovat, drtil ji svou převahou. Ale ona nechtěla, nemohla popravovat důvěřivou nevinnost v naivních očích, proto ho obelstila a krmila ho psím masem. Ale na tom už nesejde, nikdo jí to neuvěří.

"Kde sou ty kluci?" zařval jí do ucha policista.

Věděla, kam ukryl jejich těla, ale nikdy by to nepřiznala. Z lásky k Pepanovi. Z lásky k sobě. Protože základem pevného vztahu je důvěra. Zvíře v její hlavě upustilo balvan a rozdrtilo nervovou tkáň. Poslední zbytky vnímání zastínil fakt, že Pepan ji už nikdy nemůže opustit. Nerozlučnost, to je skoro jako manželství...pomyslela si, než se znovu rozchechtala.