Jsou chvíle, kdy čas utne tipec danému okamžiku a odmítne plynout dál, aniž by zanechal otisk každé vteřiny, svá bolestivá znamení, zde, na onkologické klinice.

Prosévám drsná vlákna křehké paralely vlastního soukromého světa, a z jeho neposlušných molekul stavím příď svého sebevědomí, určité satisfakce proti nezájmu a neosobnosti, která mi teď každý den zatíná drápky do chromého těla. A moje loď proplouvá, kličkuje mezi všemi těmi diagnózami, jako by splynula s šedí místních zdí a nářkem ostatních pacientů.

Když mě přivezli bylo mi zle, hodně zle. Diagnóza zněla jasně: leukémie v pokročilém stádiu. Tedy konec nemocničních radovánek a opájení se hořkým čajem pozitiv, které mi neustále předhazovali. Zůstala jsem v tom sama, a abych byla upřímná, moc mi to nevadilo. Krokodýlí slzy příbuzenstva mě neskutečně vyčerpávají, plané nadějě mě nechávají chladnou, jsou zbytečné stejně jako já, tady, na křídové posteli. Časem stráveným po nemocnicích jsem imunní, otupěla jsem proti nářkům a výkřikům splašené bolesti, která zběsile pádí úzkými chodbami. Nevnímám přítomnost, ani minulost, budoucnost je pro mě vzácným opiem, které si nemohu dovolit, ani v zajetí bezzubých představ.

Je to přestavěný klášter, ta klinika, na které se teď nalézám. Postavili ho mniši v jedenáctém století a o sto let později vyhořel v křižáckých válkách. Všímavost a zvědavost se stala v posledních letech mou silnou stránkou. Jediné, co mě zde překvapilo je, že pokoje JIP se nalézají v nejzašších koutech  nemocnice. Také jsem se docela těšila na soukromou smrt v osamění a místo toho na mě zírají dvě malá neútulná lůžka, která dávají tušit, že umírání se nebude konat diskrétně o samotě. Budeme tedy s někým popíjet svou smrt po malých douškách a soupeřit, kdo v tomto mejdanu vydrží více narkotik.

Přivezli ji odpoledne, alespoň myslím, že to bylo odpoledne, protože slunce překročilo svůj práh snesitelnosti a laskalo mě svými tisíci jazyky až doruda. Celkem jsem se zpotila při té podrobné analýze jejího zevnějšku. První, co mě doslova tlouklo do očí bylo, že je až neuvěřitelně tlustá. Baculatá lýtka se červenala na bělounkém povlečení, její vzdechy v temné komoře mého vnímání se barvily rezavě, jako když průzračnou kanylou protéká snopek krve určené ke zbytečné analýze. Nemluvila, jen poulila na mě ty své rybí oči, slova byla zbytečná a čas jen křehkou membránou nezbytného utrpení. 

O pár dní později jsem byla svědkem toho, jak se z jejích rtů vyvalil proud zvratků, srdce zaplesalo nad tou novou zkušeností a mozek odmítl přimout fakt, že cílová páska je už přetržena. Rybí oči se vypoulily ještě více, zeskolvatěly a sádelnatá tvář se na mě strašidelně zapitvořila, než zesinala a ztuhla jako cement. Proklínala jsem každý centimetr svého těla a bolest, která mi nedovolala vstát, abych si mohla prohlédnout zblízka tu fantastickou změnu, která se s ní udála. Odněkud z hlubin tlustých zdí se přízračně linul tichý monotóní šepot. Nejprve jsem jej pokládala za dílo své rozbouřené fantazie, zněl jako nářek velryb, jejichž představu ve mně evokovala její mohutnost, o které jsem teď v tuto chvíli vlastně nebyla zdaleka tak přesvědčena, protože v okamžiku smrti působila křehce a zranitelně. Fascinovaně jsem naslouchala zahalená hebkou pěnou těch hlasů, jako by jimi místnost náhle obtěžkala a nikdy to nemohlo být jinak.

Prásk! Dveře. Zvuk spěšných kroků se zuřivě rozlehl místností, zpřetrhal pouta, která mě ukolébávala, vpustil do éteru trochu mýdlových bublin a já ucítila ostrou bolest v loketní jamce.

"Proboha proberte se!" bodla mě jehla smirkovým hlasem.

"Co...to..." ukázala jsem na vedlejší lůžko třesoucím prstem těžkým jako olovo. Musela jsem snít, protože jsem na sobě pocítila známky omámení léky. Jako bych vyplula zase nad hladinu odněkud z pustých hlubin.

"Tý už nikdo nepomůže. Má to za sebou." zavrtěla nevrle hlavou a cosi si mumlala pro sebe. "No, vy ste nám teda dala taky zabrat, ženská!"

Teprve teď jsem si všimla, že z druhé strany postele stojí doktor. Zavřela jsem vyčerpaně oči.

"Kdepak, teď nesmíte spát. Jen zůstaňte pěkně vzhůru!" lehce se mnou zatřásl lékař.

Nelíbilo se mi to, chtěla jsem zpátky do bezpečného objetí měkké pěny. Ten podivný šepot odezněl a já zůstala sama, uvězněná ve vlastním těle.

Nechali mě s ní osamotě. Prý pro ni pošlou zřízence, pche! Nač si špinit ruce, že? Obličej jí přikryli cípem prostěradla, ale oči nezatlačili. Nejspíš to pokládali za zbytečnou námahu. Jakmile jsme osaměly, pocítila jsem břitvu jejího upřeného pohledu. Propichovala mě skrz na skrz, opékala si mě vyhaslým plamenem, který ještě doutnal, neznatelně, ale přece.

"Doprdele!"

Zřízenec přišel. Vlastně byli tři, další dva, nějací dost mladí kluci, nikoliv muži, spíše chlapci, se trousili za tím prvním jako poslušní sluhové. Jejich tváře byly baculaté, vlasy připlesknuté k lebkám, rovné jako hřebíky. Oba si byli dost podobní, tipovala bych, že museli být bratři, nebo snad bratranci, možná. Jediný rozdíl byl v tom, že jeden měl vlasy hnědé a druhý rezavé, a samozřejmě drobné odlišnosti bych našla, ale první dojem prozrazoval zcela jistý příbuzenský vztah. Jejich "vůdce", alespoň jak se mi jevil, byl muž již zcela jistě. Vysoký, tmavý typ. Docela mě potěšila jeho holá lebka, musela jsem se v duchu s lehkou ironií pousmát. A pak že jsem v tom sama!

Nevěnoval mi ani pohled, otočil lůžko a kolečka obkreslila tenkou elipsu na podlaze. Vyjel ven ze dveří, ti dva v těsném závěsu za ním, zvláštní, prapodivné...Skrz mléčné sklo jsem spatřila, jak předává mrtvou těm dvěma a odchází, zcela v rovnováze, nezúčastněně, s naprostým klidem všední rutiny. A oni pevně sevřeli ocelovou pelesť, spokojeně se na sebe usmáli, rozjeli se do tmavé chodby a něco si mezi sebou špitali, ano, ten šepot jsem znala.

"KURVA kde je!" vzteklý hlas prskal nadávky: "tady sem jí nechal, šel sem jenom na hajzl!"

"Co se děje? Co tu tak vyvádíte, ovládejte se, tohle je jednotka intenzivní péče a ne stoka!" Jiný, zcela jistě velmi kultivovaný hlas mladého lékaře.

"Co se zase stalo?" Sestra.

"Doprdele! Ta ženská prostě zmizela!" Nekultivovaně.

"A neodvez jí někdo jinej?" Ještě že tu máme tak všímavé sestry.

"To je nemožné. Museli bychom si ho všimnout." namítal doktorský plášť a zastínil mi výhled.

"No někdo jí odvézt musel, pane doktore." vyjela sestra a hned se zarazila, protože si nejspíš uvědomila s kým mluví.

"Jděte se podívat na druhý konec chodby. Musíme ji najít!" nařídil doktor zřízenci.

Pak se všichni rozprchli. Tedy všichni kromě přízraku dvou bratrů, který jsem zpozorovala za prosklenou stěnou, jak vyplouvá odněkud z hlubin chodby, mátožně se plazí při zdi, ke mně, blíž a blíž, přilepí se na sklo, upře na mě svůj prázdný zrak a vyčkává, ano vyčkává a já vím, na co čeká a nemám strach, protože smrt je přece tak sladká, jako matčina láska, jako dotek vítězství, jako mléko z prsou svobody.

V té chvíli jsem byla přesvědčena, že je to přízrak dávných obyvatel kláštěra, pomstychtiví duchové, kteří nemohou naleznout klid, hyeny živící se mrtvými těly nebohých pacientů. Představovala jsem si, jak polykají velrybí maso, tiše mlaskají a šeptají si ta svá tajemná slůvka, šeptají je i mně, jako příslib toho, co mě zcela jistě čeká.

"Musssíš ji obejmout, musssíš...polaskat...musssíš."

S vypjetím sil jsem se soustředila na jejich hlas.

"Tady je! Kruci!" vyrušil mě výkřik zřízence.

"No hurá..." suše konstatovala sestra.

"Leží pod schodama. Postel musela sjet dolů. Jak je to sakra možný?" namítal vztekle.

"To já nevim, to musíte vědět vy! Koukejte s ní hlavně něco udělat! Doktoréé! Máme jí!"

Přízrak zmizel. Prostě se odlepil od skla a zmizel.

"Co je s ní, je nějaká zmatená." Doktor. Stál nade mnou. Čas jsem začala vnímat čím dál trhaněji.

"Píchla sem jí přece to morfium, jak ste řek. Aby zas nezkolabovala bolestma."

"Aha, no ano. Zkuste spát, teď už můžete," naklonil se až se skoro dotýkal mého obličeje, " může se stát, že budete mít halucinace. Lepší je se z toho vyspat, věřte mi." Artikuloval pomalu.

Zavřela jsem oči. Na chodbě zavrzala pojízdná postel.

"Musssíš ji obejmout...musssíš...polaskat...mussíš..." rozléhal se zřízencův hlas chodbou.

"Proboha co to zpíváte? Vezete mrtvolu a zpíváte takový hovadiny!"

"No jo! Někde sem to zaslech a nemůžu se toho zbavit. Znáte to!" odsekl.

"Tady jsou fakt všichni divný!" Úplně jsem viděla, jak sestra kroutí svojí tykvovitou hlavou.

Bezstarostný smích, spíš úšklebek. Zvuky pojízdné postele se vzdalovaly a s nimi ke mně doléhal zbytek popěvku..." musssíš jí ukradnout duši...zazdít ji před Bohem...v pekle je vždycky líp..."

Ta neuvěřitelná lehkost okamžiku mě fascinovala. Bezruká, beznohá chvíle, pouhý zlomek vteřiny, jeden řez ostrým střepem lhostejnosti a vše je jinak. Jediné, co zůstává, je zmrzačený čas, který se povaluje všude kolem.