Nad domem visela hrozba. Eva to cítila, věděla to. Její šestý smysl spící někde v hlubinách mozku se probudil, aby jí to řekl. Nervózně přešlápla na šedivém asfaltu a pod jejíma nohama zaskřípěl písek. Musela se proti své vůli pousmát. Přesně takhle skřípěla zuby její domácí, když jí před chvílí předala klíče od bytu. Ne, tam už by nemohla žít. Ne potom všem. Představovala si obrovskou příšeru ukrytou někde v krajkoví mraků, jak se vrhá k zemi, k tomu domu, svírá ho mezi drápy a pomalu ho polyká. A dům jen tiše stojí, oddychuje a klidně se jí poddává. 

Bydlela tam dost dlouho, aby znala každou jeho pavučinu. Dvě patra starých zdí čerstvě natřených na zeleno, prkenné podlahy prohnuté pod stovkami párů nohou, které po nich prošly, dvanáct malých bytů v jeho útrobách. Působil spíš jako náhrada za vyskokoškolskou kolej. Pronájem byl možná o trochu dražší, ale zase poskytoval soukromí, které bylo ke studiu potřeba. Měla pokoj sama pro sebe, nemusela se s nikým dělit, a to jí vyhovovalo. Od malička byla trochu rozmazlená.

V jednom z oken se rozsvítilo a nažloutlé světlo pohřbilo šero dnešního dopoledne. Marika. Věděla přesně, kde bydlí, vždyť právě kvůli ní se to stalo! Venku se spustil lehký větřík a slepil jí zplihlé vlasy, ale ona se nemohla odlepit, fascinovaná tím místem. Něco ji sem přitahovalo, vábilo ji to a bylo těžké tomu odolat. Zavrtěla hlavou sama nad sebou a uchopila kufry. Neměla ani nejmenší ponětí, kam se poděje.

Podpadky jejích bot freneticky klapaly do kostelní dlažby. Odložila kufry za dveřmi a téměř se vrhla do motlitebny. "Sice se neumim modlit, ale jestli tam bože si, nedovol, ať mi to ublíží." A Bůh jen pokýval imaginárním prstem a zavrtěl hlavou. Kdepak holka, v tomhle jsi sama. Co sis nadrobila, to máš. Téměř ho slyšela, jak se chechtá: Už brzy nashledanou! "To sotva!" Zasyčela na něj a u oltáře spadla z rukou svíce překvapenému faráři, který je tam rovnal.

Den se vyloupl z ulity šera a udělalo se docela hezky. Eva se posadila na lavičku v parku a sledovala hlouček hrajících si dětí. Výskaly ve své bezstarostnosti a házely po sobě písek. Kolik jim mohlo být? Osm? Deset? Proti své vůli se tomu musela usmát. Náhle přestaly a zadívaly se směrem k ní. Obraz se rozostřil.  Seděla jako přikovaná a odolávala tomu kamennému pohledu. Jedno z nich otevřelo ústa a skrze malé zumy procedilo pár krvavých slin. Po nich mu po bradě klouzal tlustý červ. A pak další a další, dokud se pískoviště nečernalo jejich hadovitými těly. Vykřikla a vyskočila. Obraz zmizel, všechno se zdálo jako před chvílí. Děti po sobě zmateně pokukovaly a něco si šuškaly. Nikde žádní červi. Rozklepala se a popadla kufry.Tady nezůstane už ani minutu.

Motala se rušnými ulicemi a celý den sháněla podnájem. Nabídka byla malá a když se přece jen něco levnějšího našlo, už to bylo obsazené.

Lehce sebou trhla, když jí v kapse zavibroval telefon. "Evo?" Hlas na druhém konci zněl vystrašeně. "Evo!" Naléhal, když neodpověděla.

"Sem tady. Co chceš?" Zeptala se nevrle. Marika. Ze srdce ji potom všem nenáviděla.

"Vrať se. Neber si to tak. Byl to jenom hloupej žert, já sem kecala. Trochu sme předtim popily, znáš to. Kam chceš jít, Levnější podnájem neseženeš. Novotná říká, že tě klidně veme zpátky."

"Díky, ani náhodou."

"No tak, byla to jenom hra. Nic víc."

"A jak mi vysvětlíš ten nábytek? Jakto, že se sám od sebe přesunul? A co ty záclony? Vylítly do vejšky samy? A co ty hlasy, ty tváře sežehnutý ohněm, který sem několikrát potkala na chodbě? Už nikdy bych nemohla vystrčit nos ze dveří! Dokonce i v mým bytě se to dělo. Nastěhovala se mi tam nějaká mrtvá holka a chovala se jako doma. Vůbec jí nepřišlo divný, že má vlasy přiškvařený k hlavě a místo obličeje jenom rudou, nafouklou...hmotu.Já ti říkam, něco sme v tom domě probudily!"

"To je jenom tvoje fantazie, holka. Nenapadlo mě, že jí máš tak bujnou. Ty duchy sme vyvolávaly jenom pro zábavu, chápeš? Já to vlastně ani neumim. To, co si slyšela, byla jenom tvoje představivost. Ostatní holky neviděly ani neslyšely nic. Opravdu. Jestli chceš, můžeš bydlet u mě. Poď, zkus to. Aspoň než si něco najdeš. Je mi to strašně líto, že tě to tak vyděsilo."

Nechala se uchlácholit. Neměla na výběr, jestli chtěla na škole vydržet. Zítra měla zkoušku a nemohla si dovolit jet domů. To by byl konec. Večer už byl blízko a ona se neodvážila představit si, že spí někde na lavičce v parku. Na hotel neměla, a jako vždycky smrděla korunou. Úděl chudých studentů. Před soumrakem byla zpátky. Zazvonila na domácí a vzala si klíče.

"Tak panenka se nám vrátila? To je dobře, to je dobře. Copak se ti stalo, že si odtud vylítla, jako by ti u zadku hořela koudel?"

"Nic." Zavrčela na tu protivnou ženskou a ta se rozchechtala.

"Holky zkoušely vyvolávat duchy, co? A jedna z nich se podělala strachy, že jo?" Její hlas byl zastřený hleny a Evě se zvedl žaludek.

"Ale co vás vede, pani Novotná. Potřebovala sem změnu. To víte, ty vaše oči sou všude a tak mladá holka jako já potřebuje trochu nerušenýho sexu. Bez voayerů!" Odsekla jí a stařena se rozchechtala ještě víc.

"Ale já ti to přeju, děvenko. Dyť já si taky ráda vrznu." Volala za ní a Evě se udělalo z té představy na blití.

"Vítej zpátky. No tak, Evi." Prosebně na ni upírala oči Marika, až se musela usmát.

"Já sem vám říkala, ať toho necháte. S těmahle věcma bysme si neměly zahrávat." Vychrlila.

"Taky že jo. Máš pravdu, ale všechno se dá vysvětlit. Ty záclony-průvan. Nábytek- to si někdo z nás udělal srandu. Určitě Erika, tý je to podobný. A ty tvoje přízraky- jenom rozjitřená fantazie."

"To teda ne! Já nejsem cvok. Viděla sem to dneska zase. Na pískovišti v parku..."

"Kecy! To je jenom tvuj strach. Bylas strašně vyděšená. Nemáš na to povahu. To všechno, je jenom tady." Zaťukala jí na čelo.

Eva si povzdechla a odemkla dveře.

"Počkej, ty nebudeš u mě?" Zeptala se překvapeně Marika.

"To je dobrý. Jak si říkala, je to jenom v mý hlavě."

"Pohodlnost zvítězila." Popíchla ji Marika, než před ní zavřela dveře.

Osamněla. Zažloutlé zdi pokoje se kolem ní sevřely a jí opět opanovala stará známá panika. Mrtvá spolubydlící zmizela, zůstalo jen ticho. Až moc veliké ticho. Proč tu není slyšet venkovní ruch? Hlasy holek, troubení aut? Náhle se jí místnost zdála malá. Rozběhla se ke dveřím a zalomcovala klikou. Bylo zamčeno. Jak to? Vždyť nezamykala! Okno se rozlétlo a vpustilo dovnitř salvu sazí a kouře. Rozkašlala se a vykřikla.

"Co je?" Marika stála mezi dveřma a civěla na ní nechápavým pohledem.

"Jak si...bylo přece zamčeno.."

"Co blbneš? Nezamykala si, to bych musela slyšet."

Eva se snažila popadnout dech.

"Du bydlet k tobě!" Řekla rozhodně.

Pár nocí bylo klidných. Vlastně se všechno pomalu vracelo do starých kolejí. Eva spokojeně konstatovala, že duchové se vrátili zpátky do záhrobí jejího mozku a nastěhovala se zpátky do bytu. Minulé události pohřbila jako špatnou vzpomínku někde hluboko v sobě. Stály s Marikou v obrovské knihovně a hledaly materiály pro seminárku.

"Hele!" Zařvala na ni Marika odněkud z tmavé chodby mezi knihami.

"A co jako?"

"To neni možný!" Zašeptala, když k ní došla. Držela v ruce knihu o architektuře města, prsty zabořené mezi křehké listy a civěla na dvoustranu o jejich domě.

Dům je postaven v gotickém stylu. Půdorys....blá, blá, blá...To přeskočila. Zaujal ji obrázek pod tím. Z budovy zbyla jen vykuchaná skořápka. Požár v roce 1947 budovu téměř zničil. Příčina nebyla dodnes odhalena. Ten den tam uhořelo devět mladých žen...

"Doprdele!" Ulevily si obě najednou.

Večer nebyl příjemný. Eva nervózně vyťukávala nějaký nesouvislý rytmus do pelesti Maričina postele a ani jedna z nich nemluvila.

"Erika řikala, že s tim nábytkem ani nehla." Jen tak mimovolně vypustila Eva.

"Hmm."

Nad jejich hlavami něco zaskřípělo a obě nadskočily.

"Klid, to je na půdě. Máme jí nad sebou."

"Jo,jo, jasně." Zapištěla Eva.

Venku už byla docela tma a její obruč se sevřela kolem nich. Zase ten zvuk. A znova. Zasténání, výkřik...pláč...

Obě se zvedly nastejno.

"Deme!" Popadla ji Marika za ruku.

Chabé světlo žárovky ozařovalo jen prvních pár schodů, zbytek tonul ve tmě.

"Tak deš nebo ne? " otočila se na ni Marika. Křečovitě svírala vratké zábradlí a nohy se jí podlamovaly strachem. Vystoupaly před zaprášené dveře. Steny za nimi sílily, někdo, nebo něco tam chrčelo, jako porouchaná gramofonová deska.

"Haló? Je tam někdo?" Zabouchala na ně Marika.

"Blbá otázka!"

"Tak vymysli něco lepšího, ty..." Nedořekla to. Dveře zaskřípaly, rozlétly se do strany a někdo ji neuvěřitelnou rychlostí popadl za rameno a vtáhl dovnitř. Marika ječela a Eva taky. Bušila do dveří a snažila se je rozkopnout, ale držely pevně přilnuté ke zdi. Pak Maričin křik utichl.

"Říkam vám, něco jí tam vtáhlo! Nevymejšlim si to!" Vztekle přesvědčovala domácí.

"Řečičky naší babičky! Holky si z tebe asi vystřelily, když si odtuď utekla jako vyplašenej králík. Suchý hovno! Na duchy nevěřim! Nejspíš se ti tam někde teď smějou!"

To mohla být dost možná pravda. Já sem ale idiot! Skočila jim na to! Vztekle vypochodovala z místnosti. Tohle jim nedaruje! To byla poslední kapka. Přibouchla za sebou dveře bytu a posadila se do křesla. Byla natolik zabraná do svého vzteku, že si ani nevšimla krvavé šmouhy na koberci, táhnoucí se jako dlouhá šňůra až do koupelny. Tam si ve vaně právě podřezávala žíly její mrtvá spolubydlící. Našla ji až když se šla osprchovat.

Eva se probrala na studené dlažbě. Hlava jí příšerně třeštila a ona zasyčela bolestí. Nahmatala modřinu na temeni a na prstech jí ulpělo trochu krve. Musela se včera pořádně praštit. Co se to vlastně...Vykřikla. Byla tady. Viděla ji na vlastní oči, ale kam se poděla? Co od ní sakra chce? Měla pocit, že se úplně zbláznila. Mrkla na hodinky. Osm! Sakra, musí jít. V rychlosti se opláchla, sprše se vyhla obloukem a vyběhla z koupelny.

U dveří stála opřená bledá postava. Z mrtvolných rtů jí vytékal pramínek krve a její jantarové oči ji mlčky provrtávaly. Tmavé dlouhé vlasy jí připomínaly...Mariku. Zařvala a Marika se rozchechtala. Spolu s ní i hlouček ostatních postávajících za dveřmi. Sundala si masku a vycenila na ni řadu bílých zubů.

"Nenávidim tě!" Sykla Eva a protáhla se kolem ní.

Večer jí neustále někdo bušil na dveře. "No tak, Evi, byla to jenom sranda." Omlouvala se Marika.

"Di do hajzlu!"

"To bylo tim článkem. Napadlo mě to v tý knihovně, byla to blbost, uznávam."

"Vypadni!!!"

Marika za dveřma přešlápla a pak se ozval pleskot jejch pantoflí. Eva se snažila soustředit na učení, ale myšlenkama byla jinde. Je opravdu blázen? Musí navštívit psychiatra! Ale co mu řekne? Že vidí duchy? Zavře ji někam do blázince a bude se jí šťourat v hlavě!

Šramot. Něčí nehty přejely po rámu dveří. Klika se pohnula. "Už toho bylo dost, ne?" Zakřičela směrem k nim. Nic. Ticho. "Řekla sem vypadněte!" Ticho. Opatrně uchopila kliku a prudce otevřela. Chodba byla prázdná. Za vedlejšími dveřmi vyřvával Ozzy Osbourne. Někde na konci zelenkavé dlažby se ozval šramot. Půda! Tentokrát jim na to ale neskočim! Práskla dveřma a vyběhla schody. Bylo otevřeno. Vztekle zavrtěla hlavou a vstoupila do jejího tmavého chřtánu. Dveře se za ní se skřípěním zabouchly a někdo zamkl.

"Evi, co ty tu? Zase se bojíš?" Zamžourala Marika a posadila se. Eva ji nehybně sledovala, strnulá tvář se leskla v bledém měsíčním světle.

"Jsi němá? Co je s tebou?" Mariku přepadl neurčitý pocit strachu.

"Evo?" Zašeptala. Její oči byly jiné. Divné. Takové ... prázdné.

Dotkla se její ruky. Byla studená. Jako by z ní někdo vysál všechno teplo života.

"Návštěva..." Ozval se z jejího nitra hlas, ale rty se ani nepohnuly. Marika zaječela....

"Kam mohly jít?" Zeptal se strážník domácí.

"Já nevim. Před pár dny prostě zmizely a od tý doby o nich nikdo nic neví."

"A nemohly jet třeba na nějakej flám, kterej se protáh dýl, než by čekaly?"

"To sotva. Neměly prachy a eště ke všemu je zkouškový období. To se všechny holky většinou šprtaj."

Nad hlavami jim něco zašramotilo.

"Co je to tam nahoře?" Zeptal se.

"To je jenom stará půda. Nic tam neni, jen samý harampádí."

"Můžu se podívat?"

"Jak je libo, ale já si du po svejch. Mam spoustu práce." Oddělila z tlustého svazku klíč a podala mu ho: "Pak mi ho přineste do sklepa. Budu v prádelně."

Policista stoupal po skučícím schodišti a opatrně našlapoval. Zdálo se mu to, nebo za těmi dveřmi zaslechl dívčí smích? Pomalu uchopil za kliku. Dřív, než je stačil otevřít, rozlétly se samy. Byl to jen okamžik, sotva postřehnutelný. Pak se hlasitě zabouchly a tupá rána prokřižovala domem.

Paní domácí se dole v prádelně usmívala. Dnes měla spoustu prádla.

Utápěla se ve vzpomínce na příšernou výheň, která rozškvařila všechna ta krásná dívčí těla, až ji zamrazilo v zádech. Otočila se. Stály tam, všechny a dívaly se na ni.

"Je to tak dávno. Co ještě chcete?" Vyštěkla: "Musela sem to udělat! Naparovaly ste se přede mnou, ponižovaly ste mě, trápily a vysmívaly se mi! To byl jen trest za vaše hříchy!"  Dál mlčky stály a jejich spálené maso naplnilo místnost nasládlým zápachem. Věděla, co chtějí. Náhradu za své zmařené životy. Odplatu. A bylo jim jedno na kom. Byly to přece jen mrtvé prázdné duše, které nenašly klid.