- I -

bráchovi k 19. nenarozeninám

   Zatímco škrábal princeznu za uchem vzpomínkami, rozeběhla jsem se přímo proti posteli a narazila vlasy do záclony, co jednou natřel dětským olejíčkem a potom odešel, protože naše šumivé slunce upadlo z balkonu – uklouzlo po dlaždicích zvlhčených mým potem zatímco naše těla hrála uvzdychaně stínové divadlo. Uklouzlo a zapíchlo se princezně navždycky do obočí. Třeba ji to bolelo, ani nezazpívala. Tak trochu se zavřel do sebe, no aspoň na dvanáct západů toho jejího slunce a pak někdy za čas, když se moje neprůhledné dítě vylilo ze břehů a vrnělo si tmou, šimrala mi moje první žena záda palcem u nohy, šimrala mě moje žena jarem v klíně. 
   Zahnala jsem ho taky pod vodu, protože si našeho dítěte nikdy dosytosti neužil, protože mě bolela záda, protože roztrhly se mi korále iluzí jako každý takový den, co přijde jednou za čas, a za to, že je snědl. Přikryl se květem heřmánku a zmáčel si i poslední řasu skrytou v dlani rozleptané smutkem.
   Princezno, zazpívej mojí první ženě ukolébavku na rozpadlé ráno, drž přitom mlhu za pačesy a zpívej, zpívej! Pod vodou se totiž nejněžněji pláče anebo nevidí se cizí slzy. Utrhnu si nehet a s posledním obrazem uplakaného pána dám své dceři drobné na cestu do moře.
   Kdyby ’s řekl jednou jedinkrát, že mě máš doopravdy rád, posílala bych ti tvou neteř po proudu na prázdniny, brala bych tě k princezně na návštěvu a dělala, že mě rozvztekává být mladší sestrou a že se mi opravdu zdá o usínání s tebou v umyvadle plném karamelu…
   Ukázala bych ti kouzelníka s heřmánkem v mé hlavě.

Poprvé mi řekl, že mě miluje, když jsem mu porodila dceru a on už neuviděl modrou krev.

- II -