LiTerra

          Sedím v pilotní kabině a pozoruji oblačnou oblohu pode mnou. Přístroje fungují bez problémů. Mraky se postupně protrhávají a poskytují mi pohled na přibližující se ostrovy japonského císařství. Zlatavá záře zalévá oblé vrcholky hor, zelená údolí jemně kontrastují s barvou vycházejícího slunce. Zvolna se mi otevírá výhled na cíl mé cesty – město Nagasaki. Z náprsní kapsy vyndám fotografii své ženy a našeho malého chlapečka. Něžně fotografii políbím a zasunu zpět. Stisknu knoflík na vysílačce a zahlásím: „Alfa, tady Bravo. Cíl je na dohled.“ Chrastivý hlas mi odpoví: „Bravo, tady Alfa. Pokračujte v operaci podle plánu. Konec.“

          Hromada odpadků se nahnula nejprve na jednu stranu, pak na druhou a nakonec se celá rozsypala. Z jejích útrob se jako motýl deroucí se z kokonu vyklubal Kendži Tamašita. K tělu si těsněji přivinul těch pár hadrů, co mu sloužily jako oblečení. Nočnímu chladu sice vzdorovaly stěží, ale Kendži byl rád i za to. Už týdny se totiž probíjel životem, snažil se ukojit svůj hlad a vlastně vůbec přežít. Vláda nedávno ještě zvýšila své požadavky na počty vyprodukovaných výrobků a Kendžiho tělo již nebylo schopné udržet s vojenským hospodářstvím krok. Opustil tedy práci a jediné, co mu zbylo, bylo právě jen těch několik rozedraných svršků.

          Kendži se nejistým krokem vypotácel z postranní uličky. Těžký vzduch obohacený o zplodiny z továren se jako had plazil po stěnách domů a dusil a škrtil nebohé dělníky. Kendži se šoural po straně ulice a míjel lidi zaměstnané v nepřetržitém továrním provozu. Svalil se na zem, protože jeho břicho rozehrálo křečovou symfonii hladu. Kendži již několik dní nejedl a věděl, že pokud brzy něco nesežene, jeho vyhlídky na život budou mizivé. Jeho křeče přerušil štěkot psa z vedlejší ulice. Kendži se vydal za zvukem jeho hlasu.

          V liduprázdné uličce neměl pes připoutaný vodítkem k domu nikoho, kdo by se ho zastal, a ani žádnou možnost úniku. V krátkém souboji ho Kendži porazil. Schoval si ho pod zbytky oblečení a odnesl zpět do svého útočiště. Sehnal jídlo a přežil, ale nebyl za to na sebe hrdý. Když byl ještě malý, vedli ho rodiče k buddhismu a jedna ze základních pouček říká, žeč vše má duši, a dle pravidla reinkarnace mohla tato duše dříve patřit nějakému člověku.

          Hlad ovšem zaplašil veškerá morální dilemata. Kendži spořádal, co mohl, a sytý ulehl do svého příbytku z odpadků. S rukama za hlavou se zahleděl směrem k vycházejícímu slunci. Přežil další den a noc, ale co bude teď? Uvažoval o svém životě. Bude snad navždy jen živořit a dělat věci, které se mu hnusí? Plný otázek pomalu upadal do spánku, když tu – světlo. Nejjasnější záblesk, který snad kdy viděl, se zaryl do jeho očí. Pak už nic.

          „Alfa, tady Bravo. Mise splněna, cíl zničen.“ „Výborně Bravo, vraťte se zpět na základnu. Konec.“ Nabírám kurz zpět a přemítám. Bylo toto vůbec potřeba? Tam dole teď v jediném okamžiku zmizely desítky tisíc lidských životů. Nemám sice právo soudit, zda to bylo potřeba, ale co jednou řeknu o své roli v tom svým dětem? Z této bitvy se sice vracím jako vítěz, ale morálně jsem poražený.