Evan Mauric Evan nevěděl, co ty rány na dveře mohou znamenat. Vždyť se přece skrýval tak dobře. Snažil se, aby ho nikdo nezahlédl při přeměňování a nikdy na sebe příliš neupozorňoval. To mohlo znamenat jen jedno. Chytl se za rameno. Ten ďábelský přístroj mu už zase ničil život. Ale přece na vlastní oči viděl, jak bylo sídlo společnosti zničeno. Ledaže by se něco zachovalo. Nyní však neměl jinou možnost, než otevřít dveře armádě Rady. Odblokoval vchod a za ním stáli dva uniformovaní muži. „Můžete nám ukázat svoji identifikační kartu?“ zeptal se menší z nich. „Sa-samozřejmě.“ Zakoktal se Evan a podal mu kartu, kterou ukradl předchozímu nájemníkovi. Vyšší muž se po ní natáhl a projel ji identifikačním přístrojem. „Takže, pane…“ zadíval se na přístroj, „Larchi, dostali jsme hlášení, že v tomto domě přebývá měňavec, a jak jistě víte, musejí být všichni měňavci registrovaní a hlídaní vládou ve speciálních táborech. Toto nařízení před týdnem schválila Rada. Takže prosím, pojďte blíž, provedeme na vás jednoduchý test.“ S těmito slovy vytáhl z opasku podivné zařízení. Přední polovina byla pokryta modrými a bílými světly a zadní byla umně vyvedené držadlo. Voják pokračoval: „Tento přístroj vytvoří dočasné silové pole, které ‚smaže‘ měňavcům jejich vytvořené rysy.“ A stiskl tlačítko. Evan cítil, jak celé jeho tělo pomalu mění tvar. Nakonec zůstala jen naprosto symetrická postava, která vypadala jako figurína s hladkou kůží. Menší voják nezúčastněně prohlásil: „Myslím, že jsem našli to, co jsme hledali. Následujte mě.“ Evanovi nezbylo nic jiného než poslechnout. Doprovázen dvěma příslušníky vyšel před dům, kde už na něj čekal transportér. Byl v něm už shromážděn dobrý tucet měňavců, kteří se na sebe zmateně mačkali. Vojáci na chvilku vypnuli ochranné silové pole, které vozidlo překrývalo, a poručili Evanovi, aby nastoupil. Vmáčkl se do skupiny zajatců a ucítil mravenčení statické elektřiny z právě zapnutého silového pole. Vojáci nastoupili do pilotní kabiny, přidali energii do ‚polštářů‘ na spodu lodi, které jí zaručovaly pohyb a plynule se se vznášedlem rozletěli. Evan už slyšel o těchto ‚speciálních táborech‘. Měňavci sem byli sváženi, a potom systematicky likvidováni. Teď, když ho našli, už neměl žádnou naději na záchranu. Ještě naposledy se rozhlédl po známých ulicích, zalitých světlem umělého osvětlení. Už nikdy neuvidí místo, které mu poskytlo dočasnou volnost. Z temných úvah ho ale vyrušil nečekaný obrat lodi. Přeběhla před ní tmavovlasá žena a donutila tak plavidlo náhle změnit směr. Evan slyšel až v zadní části transportéru hlasité kletby vojáků. Opět se srovnali do správného kurzu, když z postraní ulice vystřelila další vojenská loď. Vojáci nastavili trysky na plný tah vzad, ale přesto srážce nezabránili. Evan cítil jak je energie ze štítu transportéru přelévána dopředu. Byl to jen moment, ale on věděl, že tohle je jeho jediná šance. Opřel se do silového pole za ním a i přesto, že stále mělo trochu energie, podařilo se mu propadnout skrz něj na zem. Zaklopýtal, ale udržel rovnováhu a rozběhl se do nejbližší postranní uličky. Tuhle část města důvěrně znal a zvládl se ztratil vojákům dřív, než zjistili, co se stalo. Opřený o stěnu zhluboka oddechoval. Právě se jen o vlásek vyhnul smrti. Už nemůže zůstat na Zemi. Musí se dostat z dosahu moci Rady a naučit se přežívat jinak než doteď. Uvažoval, kterou loď by mohl využít pro uprchnutí ze Země. Věděl, že většina větších lodí používá detektory, s kterými může zjistit přítomnost měňavců, ale jsou tu pořád i menší plavidla a zásobovací koráby. Z myšlenek ho vytrhl hluk po jeho levé straně. Někdo tu je a on na sebe zapomněl vzít lidskou podobu! Podíval se vlevo a spatřil stín temnější než jeho pozadí. Vrhnul se po siluetě a zacpal jí ústa. Když se podíval pozorněji, s překvapením si uvědomil, že je to žena, která utíkala před vojáky. S údivem ji pustil. Otočila se, prohlédla si ho a podívala se mu do očí: „Vy a já jsme na stejné lodi. Pracuji pro Odboj. Jmenuji se Kailea Justeová.“ |
