Evan Mauric pracoval u poloautomatického pásu. Jeho nudnou, monotónní činnost přerušila jen jedna rekreační pauza. Zdálo by se, že někdo s takovými možnostmi jako on prostě nemůže skončit u řadové montážní linky, ale Evanovi to zcela vyhovovalo. Víc než rád se vzdal svých předchozích dobrodružství a ponořil se do šedé rutiny normálního pracovního života. Jako jeden z malé skupiny měňavců však takto vůbec skončit nemusel. Během jednotvárné práce vždy přemýšlel o své minulosti. Rodiče mu zemřeli, když byl mladý, a on se potom musel protloukat životem sám. Pro normálního člověka by to znamenalo téměř jistou smrt, ale on dokázal využít schopnosti měnit tvar a povrch svého těla, aby ukořistil trochu jídla. Nejhorší bídě se vždy dokázal nějak vyhnout. Když dosáhl věku šestnácti solárních let, jeho život se od základu změnil. Během jedné loupežné výpravy, kdy na sebe vzal podobu dělníka jedné nelegální společnosti, byl odhalen a do ramene mu implantovali čip. Nesnášel ho víc než cokoli jiného. Cítil ho jako rakovinu, která se mu usadila v těle a duši, a pozvolna ho rozežírala. Vždy kontrolován vykonával úkoly, jimiž byl pověřen. Jednou poškodil konkurenci tím, že v těle jejího reprezentanta uškrtil holýma rukama nevinného bezdomovce. Jindy se zase musel měnit v překrásné ženy a být ‚k mání‘ na firemních večírcích. Myslel si, že se z tohoto šíleného kolotoče nikdy nevymotá. Když se už vzdával veškeré naděje, štěstěna se na něj přece jen usmála. Jeho společnost se totiž dostala do otevřeného konfliktu s velkou nadnárodní korporací a celé její ústředí bylo srovnáno se zemí. Najednou se před Evanem otevřel úplně nový svět. Nyní už chápal, co je to svoboda a cenil si jí nade vše ostatní. V jeho osmnácti letech, což je všeobecně uznávaný věk začátku dospělosti, se usadil a zařídil si pohodlné místo. Mohl zde trávit veškerý svůj čas a na nic jiného nemyslet.

Dnes skládali dohromady díly pro nový recyklační systém venušské orbitální stanice. Tato práce nebyla pro Evana zdaleka neznámá, protože kolonisté z Venuše zanášeli na stanici mnoho škodlivých látek z atmosféry. Udržování potřebné životní úrovně tedy značně opotřebovávalo přístroje. Přestože práce byla nezáživná, on stále udržoval bdělou pozornost a doplňoval důležité součástky, které nemohly být svěřeny strojům, a kontroloval výslednou kvalitu. Otřel si pot z čela a rozhlédl se po hale. Panoval zde čilý ruch, doprovázený zvuky provozu. Na stěně visel plakát s hlavou Patriarchy a nápisem: „Svojí prací přispíváte k blahu komunity!“ Znechuceně se obrátil. Každý věděl, že Patriarcha nemá žádnou skutečnou moc. Ta ležela v rukách korporací. Ony určovaly cenu lidské síly, příděly mezihvězdného paliva a dokonce i váhu životů. Jednotlivé společnosti, pokud splnily podmínky, směly mít své zástupce v Radě. Zde se projednávaly a schvalovaly zákony. A ty poté byly předkládány Patriarchovi, aby je ‚potvrdil‘. Rada měla také svoji vlastní armádu, která udržovala pořádek v ulicích a působila jako výkonná moc. Když se její příslušník objevil u vašich dveří, mohli jste si být jisti, že je zle. Prostě nebylo správné, že moc měli v rukou tito nespravedliví lidé. Na druhou stranu je pravda, že jedině díky nim se společnost ještě neutopila ve stoce chaosu. Evan se zamračil a s těmito chmurnými myšlenkami pokračoval dál v práci.

Když skončil, byl už podvečer a na simulovaném nebi začínaly vycházet první hvězdy. Nic nenasvědčovalo tomu, že by kontroloři počasí chystali pro dnešní noc bouřku a rozhodl se proto dojít do svého bytu pěšky. Ulice se už vyprazdňovaly a jemu nikdo nevěnoval pozornost, takže si mohl v klidu vychutnat večerní procházku. Dnes, ostatně jako obvykle, si vytvořil co nejobyčejnější zevnějšek. Krátké tmavé vlasy, temně hnědé oči a vyšší postava mu propůjčovaly nádech anonymity. Zlehka kráčel ulicí a nechal si vát vítr do tváří. Jak jen miloval všechny všední radosti života. Když dorazil domů, zajistil dveře proti vniknutí a začal připravovat večeři. Už se chystal vsypat instantní směs do formy, když někdo zabušil na dveře. „Ve jménu Rady, otevřete!“