LiTerra

To jarní odpoledne viselo něco ve vzduchu. Podíval jsem se z okna. Větévky vztahovaly k nebi své květy, jako nově nabyté ruce. Oblohou se spolu s omamnou vůní nesl i příslib tajemství. Vdechoval jsem ho plnými doušky. Otočil jsem se od okna zpět do pokoje. Sehnul se k posteli a sebral z ní starý a ošoupaný zápisník. Přestože jsem ho střežil jako oko v hlavě, nebylo mi to nic platné. Na vybledlé kůži byla jasně vidět léta, která měl už za sebou. Opatrně jsem ho otevřel přesně tam, kde jsem minule skončil. Pro tohle jsem měl odjakživa talent. Nikdy jsem neužil záložky. Leda tak jako provizorní plácačky na mouchy. Občas jsem se cítil, jako bych byl přímo zrozený pro čtení knih. Poté, co jsem s jednou začal, nemohl jsem se od ní odtrhnout. Seděl jsem celé hodiny a dny a četl. Nikdo a nic mě nemohlo vyrušit. Stejně tomu bylo i s tímto deníkem. Nahlížení do něj bylo pro mě už každodenním rituálem. Zůstal tu po předchozích nájemnících; popravdě byl schován v matraci, a pravděpodobně proto ho nikdo jiný nenašel. Jeho cena pro mě byla nevyčíslitelná.

Lehl jsem si a četl nahlas: „Dnes bylo krásně. V podstatě první jarní den. Měl jsem tušit, že se něco stane. Takhle nádherné počasí prostě není normální. Dopoledne probíhalo naprosto normálně. Přednášky, přednášky, oběd a pak zase přednášky. Jako vždycky. Po vyučování mě zastavila Marie, jestli prý s ní dnes někam nepůjdu. Samozřejmě, že jsem souhlasil. Toužil jsem po ní od prvního okamžiku, kdy jsem ji viděl. Tenkrát, před třemi lety, vešla do třídy jako bohyně. Plavé vlasy si ladně přehodila z jedné strany na druhou a zasmála se tím jejím srdečným smíchem. Pokaždé když mluvila, přímo jsem visel na jejích rtech a třásl se, co řekne. A ona mě dnes pozvala ven. Proboha jak já se těšil na večer…“

V tom mě hrubě přerušil hlas z přízemí: „Romane, kde sakra si? Nemáš už být na cestě do školy?!“ Zoufale jsem se převalil na posteli a zvedl se. Dal jsem deník do tašky s učením, hodil jsem si ji na záda a sešel dolů po schodech. Když jsem došel ke stolu, zabručel jsem dost potichu na to, aby mě matka neslyšela: „Proč proboha musíš tak strašně řvát?“ Dobelhal jsem se ke stolu a sedl si. Po uspěchané snídani, při které jsem se už opravdu probral, jsem vyletěl z domu. Do školy jsem doběhl přesně se zvoněním. Shodil jsem ze sebe bundu, a aniž bych se zdržoval přezouváním, doběhl jsem do třídy. Naštěstí jsem to stihl. Profesor přišel asi o dvě minuty později. Položil jsem si hlavu na lavici. Historie umění mě nikdy moc nezajímala. Během chvilky už jsem spokojeně spal.

Když jsem odpoledne vyšel ze školy, zavolala si mě Jana: „Romane, hele, co děláš večer?“ Tohle jsem ovšem čekal. „To záleží na tobě.“ Zazubil jsem se. „Víš, děláme dneska na koleji mejdan a prostě sme mysleli, jestli nechceš přijít.“ Šťastně jsem odvětil: „To víš, že přídu.“ „Tak večer“ Dokončila Jana. Plný štěstí jsem se obrátil k domovu. Nesl jsem se jako páv. Vždyť mě právě dívka, s kterou jsem chtěl vždycky chodit, pozvala na mejdan. Došel jsem domů, rozvalil se na postel a vzpomněl si, že jsem si v tom spěchu zapomněl přečíst zbytek dnešní části deníku. To byl další rituál. Vždycky jsem přečetl jen jeden den. Nikdy víc a nikdy míň. Nechtěl jsem vědět nic dopředu. Pěkně den po dni, jak to má být. Každý den v knize, přesně odpovídal i dnům v mém vlastním životě. Shodovaly se vším - od počasí až po pocity, které jsme prožívali. Zvláštní, ale já jsem vnímal tento deník jako to jediné, na čem v životě záleží. To jediné co je pro mě absolutní a jisté.

Pokračoval jsem, kde jsem ráno skončil: „Samozřejmě, že to bylo bláznovství. Myslet si, že mě může milovat, ale přeci jen jsem tomu opojnému pocitu podlehl. Celé odpoledne jsem v duchu stavěl vzdušné zámky a představoval si svá a její vyznání lásky. Podlehl jsem celým svým srdcem a totéž jsem očekával od ní. Když jsem dorazil večer na oslavu něčích údajných narozenin, všichni už byli povětšinou opilí. Bavil jsem se s Marií skoro celý večer. Myslel jsem si, že si krásně rozumíme. Nakonec jsme skončili na balkónu. Začali jsme se líbat. Proboha. Něco tak krásného jsem si nikdy ani nedokázal představit. V tu chvíli by mi ke štěstí stačilo i jen dýchat vzduch na stejné planetě jako ona. Prostě, byl jsem blázen. Když jsem jí pošeptal, že ji miluju, otočila se na mě s vítězným úsměvem a vysmála se mi. Proboha… Celý můj život. Všechno je pryč. Stejně jako jsem cítil štěstí, cítím teď prázdnotu. Temnou, černou, všeobjímající. Tohle je vlastně i můj dopis na rozloučenou. Sbohem.“ Zděšeně jsem zíral do deníku. Takže. Dnes. Proboha. Pomalu jsem otočil stranu. Nic. Další, další, další až jsem se dostal na konec. Nic. Nikde už žádný zápis. Ale… Dnes tam přece jít nemohu. Už teď vím, co by to pro mě znamenalo, ale nemůžu změnit svůj osud. Prostě… Budu to muset udělat.

Před osmou jsem sklesle vyšel z domu a pomalu se loudal ulicemi města. Přestože bylo jaro, na město se pozvolna snášela tma. Po ulicích plula světla reflektorů aut a já už teď cítil depresi z odmítnutí. Najednou se přede mnou vynořil můj cíl. Moje největší naděje a zároveň i jistá smrt. Zaklepal jsem na dveře. Po chvíli mi otevřela mladá, mile vypadající dívka. Vešel jsem a sedl si do křesla v rohu. Upíjel jsem z lahve nějaký alkohol. Pravděpodobně jsem se tvářil dost utrápeně, protože za pár minut přišla Jana a zeptala se, jestli se bavím. Hloupá otázka. Zamumlal jsem, na znamení souhlasu. Jana se na mě usmála a odešla. Po pár hodinách soukromých muk jsem vyšel na balkón, abych se nadýchal trochu čerstvého vzduchu. Sedl jsem si a prohlížel si hvězdy.

Za mnou se otevřely dveře. Ani jsem se neohlédnul, když si ke mně Jana přisedla. Dál jsem civěl na oblohu posetou zářivými body. Začala mi hladit ruku. Otočil jsem se na ní s vyděšeným pohledem, ale nebyl jsem schopný vytrhnout jí ruku. Zvedla ke mně pohled a řekla: „Já… Já tě miluju, Romane.“ Vyrazilo mi to dech. Tohle jsem nečekal. Co to mělo znamenat. Vždyť… To se nemělo stát. Zvedl jsem se, otočil a rozběhl ven. Za zády jsem slyšel dívčí vzlykot. Běžel jsem bezhlavě ulicemi. Probíhal jsem nocí a necítil jsem únavu, necítil jsem nejistotu, necítil jsem už ani lásku, necítil jsem nic. Doběhl jsem domů, vytáhl deník a zmateně nalistoval poslední stránku. Nespletl jsem se. Je to tam, černé na bílém. Tohle nemůže být možné. Vždycky mi přece říkal pravdu. Tak proč teď? Nemám se už čeho držet. Všechno co mělo význam, se ztratilo. Teď už nezůstane nic. Vidím sebe v mlhavém oparu, jak jdu do přízemí, do otcova pokoje. Vytahuji z šuplíku zbraň, jeho služební revolver. Odstraňuji pojistku. Mířím si na spánek. Tma.