Edgar vstal a rychlým krokem přecházel po pokoji. Snažil se rozchodit své ztuhlé nohy. Promnul si ruce a zamyslel se nad svým dalším případem. Pro nájemného vraha, jako byl on, to byla už skoro rutina. Bohatá podnikatelka si objednala vraždu účetního. Proč ho to tentokrát tolik znervózňovalo? Byl zvyklý na „méně ušlechtilé“ pohnutky a zároveň mu ani objednavatelka nepřipadala nijak zvláštní, ale něco mu na tom případu nesedělo. Nu, je to práce jako každá jiná, řekl si. Navlékl si rukavice a vykročil z domu.

          Venku se už setmělo, když chtěl jít Andy domů. Sekretářka už odešla a v kanceláři zbyl jen on se spisy klientů. Tyhle chvíle měl z celého dne nejradši. Mohl se jen probírat starými spisy a nemusel řešit žádné hloupé problémy denního život. Čím hloub se mohl do papírů zahrabat tím lépe. I jeho postava jako by připomínala krtka. Za svůj menší vzrůst a porost hlavy vděčil zřejmě svému otci, kterému se už od základní školy přezdívalo hříbek. K tomu zřejmě dal jeho spolužákům podnět jeho malý vzrůst a holá hlava. Andy vyhlédl z okna skrz padající listí daleko do minulosti. Vzpomínal na svoji rodinu. Otec zemřel v jeho třech letech a znal ho jen z vyprávění. S matkou se přestěhovali z města na vesnici, kde vystudoval školu, jen aby se do města zase vrátil a mohl dělat účetního asistenta. Byl si vědom, že nemohl dostat lepší práci. Tohle bylo něco pro něj. Stohy papírů, které potřebovaly probrat. Nikdo nečekal, že by to mohl zvládnout, ale on si bral přesčasy a věnoval tomu všechen svůj volný čas. Jednoho dne když probíral účetnictví, které našel v jedné zastrčené přihrádce, začala se objevovat čísla, které nedávala smysl. Buď to, anebo musel někdo tunelovat firmu. Šel s tím za svou vrchní nadřízenou, která mu řekla, ať se už o to nestará a že to určitě vyřídí. S těmi slovy ho poslala dál třídit

          Teď tady sedí a vyhlíží z okna. Zkusmo vyťukal na stroji několik písmen. Tenhle zvuk ho vždycky uklidňoval. Někdo zaťukal na dveře. Nebo ne? Vždyť skoro usnul. Promnul si oči, odsunul židli a šel ke dveřím. Otevřel je a než stihl cokoliv říct, zasáhl ho první výstřel do hrudi. Díky tlumiči to znělo jen jako otevření lahve s pivem. Spadl na zem. V rychlém sledu následoval další výstřel do hrudi a jeden do hlavy. Vrah se přesvědčil, že je mrtvý. Když se k němu sklonil, zamžikal očima. To se mu jen zdá. Podíval se znova. Ne, ta podoba je jasná. Ale… Vždyť on žádné sourozence nemá. Od mládí vyrůstal v pouličním gangu, když ho jeho matka pohodila. Odtamtud to nebylo tak daleko ke kariéře nájemného vraha. Ale tohle. Sehne se a prošacuje mrtvolu. Když vyndá legitimaci, kde tvář není potřísněna krví, vidí, že by průkaz mohl používat místo vlastního. Proboha, co to udělal? Vypotácí se z domu. Jak mohl zabít svého bratra. Slepě se plouží ulicemi, když vezme za vděk lavičkou v parku. Sedne si. Je toho na něj příliš. Co teď? On ví, co má dělat. Dnes večer. Vyřídí si to s tím, kdo to všechno začal.

          Sára čekala na prašné ulici už docela dost dlouho. Že by si pro peníze nakonec nepřišel? To není u vrahů moc obvyklé, ale co. Stát se může cokoli. Třeba mu povolily nervy. V dálce se objevila světla jedoucího vozu. Jak se vůz přibližoval, uviděla za volantem očekávanou postavu. Potěžkala kufřík v ruce. Byl až nezvykle těžký. Proč proboha vyhazuje tolik peněz, když mohla najmout někoho jiného? Teď pláču na špatným hrobě, pomyslela si. Z vozu vystoupil vrah. Přišla k němu, ale něco se jí na něm nezdálo. Ten zvláštní svit v očích? Ale… Vždyť je to vrah. Podala mu kufřík. On však jen nehybně stál. Vyhrkla: „Tak vezmete si to? Nebo co?“ Muž se jen podivně usmál, vytáhl revolver a vystřelil. Dvakrát do hrudi a jednou do hlavy. Ze zvyku.