Stál těsně nad propastí,

 těsně, na krajíčku samém,

  tváří v tvář východu,

   nad brzkým, jarním ránem.

Stál a měl zavřené oči,

 i tak viděl všechny tvary,

  i tak cítil, že svět se točí,

   i tak vzpomněl na své zmary.

Vzpomněl na pláč a slzy,

 na dívku, co miloval,

  snad zapomene brzy,

   okamžiky kterých litoval.

Čekal na konec své cesty,

 na tmavý a chladný kámen,

  nikdy v boha nevěřil,

   však špitl slůvko ámen.