DORT
Povětšinou bývám trpělivý. Dokonce i v takových situacích, které jsou opravdu k vzteku. Představte si, že vystupujete z přeplněného autobusu… Jako druhý! Autobus zastaví, zaškubne sebou v porodních křečích a … Před vámi tlustá paní, dvě igelitky plandající okolo její břišní obruče a ona … se zastaví přímo před dveřmi, vytvoří zátaras a dlouze přemýšlí, kamže to vlastně chce jít. Opravdu, ale opravdu mě to zas tak nevzteká, udržovat na zádech dav spěchajících, nervózních šedolidí… Jenomže dnes nesu dort! Děda má dnes narozeniny! A já bych ho rád tý tlustý zátarase narval do zátylku, zrobil scénu a pak se hádal o náhradu škody. Mám rád sociální projekty typu, kdo se v davu lidí zastane koho, ale holt … dort má dnes vyšší poslaní. Ano vyšší. Zvednu tedy dort nad hlavu. Mimochodem že jo … kdo dnes nedělal alespoň chvíli na baru. Cajk. Brnkačka. Ale přeci té situaci ještě chybí trocha kořeníčka. Naoko… Jakože lehce zakopnu a paní trošinku protočím. Tak, aby druhou taškou atakovala lidi za sebou. Teď ji čeká troška toho omlouváníčka. Stejně to uhraje na věk, tak doufám, že nesla alespoň vajíčka. Spravedlnost musí být. Vybral jsem svoji piruetku s grácií. Prošel jsem otočnými dveřmi, které jsem vyrobil z člověka, takže jsem naplněn. Hotový umělec situací.
Opravdu nebývám škodolibý ani zlomyslný, ale dnes nesu dort. Nikdy jsem netušil, jaká je to fuška, přemisťovat dort z bodu A do bodu B. Přiznávám, mám vcelku nervy nadranc. Jakoby mi ho chtěl celý svět odcizit, nebo zničit. Na bezdomovce se preventivně mračím. „Jasný … jasný. Jen drobný že jo…“ Odložím dort, chvilka nepozornosti … a jakej byl. Ale to je dědův dort a na bezďáky nemám nervy, fakt. Volná lavička na dvanácté hodině, jasně hlásá o své roli poutního místa pro dortonoše, jako jsem právě já. Jeden jointík na zklidnění neuškodí. Pěkně přednadchystaňoučký, přesně pro podobné chvíle nervového kolapsu. Ták. Pěkně se schovat do bubliny klidu. „Já tě vidím kluku!“ … že prej … „Jé mami dórt, já chci dórt!“ … Průšvih! Teď se na mě jeho máma vrhne a zcela jistě dojde k souboji. Musím tomu zabránit za každou cenu! „To není dort, v té krabici je beránek!“ Kluk zaskočen. Potopen. Nechápe. Zabralo to. A matka místo násilnickejch sklonů, zvolila cestu vysvětlování, cože to vlastně cituju. Kluk naštěstí vůbec neví, která bije. I matka resignuje. Uzavírá to tím, že to pochopí až bude dospělejší, že tomu teď ani rozumět nemůže a táhne ho pryč. Ti dospělí jsou občas fakt podivní lidé. Ale jsem rád. Ještě chvíli by ho nechala dumat a určitě by moji lest prokoukl. Jsem opět vítěz. A navíc můj dort, teda dědův dort, moc dobře chápe, že není beránek a proto, poslední potááááhnutí… (nádech – výdech) a cesta pokračuje.
A tuhle pasáž města doslova miluju. Ulice dlážděná kočičími hlavami. Už léta chodívám jen po jedný řadě z nich a zadupávám je do země. Každý v tomto městě jednou uvidí, díky té prohlubni, že jsem tudy chodil. „Pěší zóna blbečku! Jen si mě objeď, já neuhnu. Tvořím historii.“ S dědovým dortem, zatížen, to dnes urychlím o pár dní. Ale bacha! Přímo proti mě, si to mou trasou štráduje velký zlý pes. Bez náhubku! Dnes rituál nedokončím. Všichni ví, jak dopadl dort z pejska a kočičky a kdo za to mohl. Dnes by mě, sice dost poučná, bolest velkého zlého psího břicha, moc nepotěšila. Dnes nebudu Čapkovatět a zvolím raději chodník. Děda má dnes narozeniny a tenhle dort má za úkol, osladit život! A já …hmmm … já … jo vlastně… já mám úkol ho dopravit v pořádku.
No jenže … další problém. Náměstí a Vánoční trhy! Hnus! Takhle to dopadá, když se spousta k sobě zcela lhostejnejch lidí rozhodne, že spolu budou korzovat, punčovat se a usmívat se na sebe a… tvářit se jako sobě rovní. „Jasný! Jsme hrdí olomoučané! Přidej se k nám, nebo si nás nepřej. Běda ti pokud narušíš kouzlo svátků tím, že budeš jiný než my! Bla, bla, bla a další kecy.“ A pro jistotu jeden, či dva velmi významné úsměvy k tomu. A já… musím jen projít na druhou stranu. Čas na poradu. Zastavím se na rohu a usmívám se na lidi. Jen tak na oko, aby se vlk nažral… já hledám cestičku tvořenou z nejmenším počtem punčových stánků vedoucích na protější ulici. Přepočítávám. Takže budu muset vypít minimálně pět punčů. Tak dvacetkrát se usmát a asi i pohladit psa. Doufám, že už tam nebude, když budu u třetího stánku. Jde se. S krajním odporem překonávám fronty, ale funguje to. Každej punč mi vrátí část duše, kterou ztratím. Vtip s beránkem už dospělejší baví, takže na něm stavím veškerou svoji komunikaci. „Nezavidím ti tvůj strach dorte, taky mě znervozňuje, jak se každej druhej ptá, co to nesu.“ Trocha mého hereckého umu a tvého dorotího, protože beránek ti dnes jde skvěle a díky tomu, jsem na začátku ulice stínů. A pudla jsem hladit nemusel.
Tato ulice je opravdu kouzelná… Je tak nudná, že stačí zavřít oči a …
Jsem tu! Velká síň. Lidé ve slavnostních oblecích. Rauty připravené na popravu. Jdu právě včas. Čas proslovu se blíží. „Ták dědo … už brzy dostaneš své sladké přání.“ Šatnářku hravě překonávám. Stačilo si sundat šustku a zmást její smysly. Byla tak překvapená z mého perfektního obleku a motýlka, že neměla žádné další otázky. Mužům v černém u vstupu ukazuju prstem na krabici s úsměvem číslo čtyři, což je přesně ten, co používají punčoví lidé, hravě projdu. Usmívají se a nechtějí po mě jméno ani další „vpouští“ obřadnosti. Už jen pár schodů nahoru na ochoz… Vytvořit si dobrý výhled pro tuto speciální situaci.
Děda má dnes narozeniny. Rád jsem vyslechnul jeho vášnivě-divoký narozeninový proslov. Ale … Děda nemůže sladký. Děda nemůže chodit. Je starej a nemocnej. Kdysi byl váženej pán. Vlastnil velkou cukrářskou firmu. Dost tvrdě se propracovával nahoru konkurencí. Nikdy neřekl na nikoho křivý slovo a byl nám doma všem vzorem. Díky němu je celá naše rodina hrdá na naše jméno. Děda vždy chtěl, aby naše příjmení něco znamenalo. A tak dnes Děda upekl poslední dort. A měl jen jediný přání. Ale nemůže už dobře chodit. A pan prezident má dnes proslov v našem městě. A já mám dobrý výhled a tuze dobrou mušku!
(KONEC) |
2
slunečnice 
Lu_Po 
play 