Slzy duše, pláču tiše.

Lidmi rozjemnělý.

Křičím, koukám, ptám se, schovávám – Popletený.

A při tom tolik energie!!

 
Miluji lidské obyčeje i jejich mírně se míhající (zvídavé) obličeje!

Vyřvaný z nelidskosti,

rozčílen u všech nepochopení..

Tak prostí!

A k tomu pokaždé s křečkovitým úsměvem nastavení k souhlasu a radosti.

 Obmotán střevy,

vyzvracen prostředím..

 Nepochopení!

Ztuhlá kola s ledy…

A všude tě objímají a s úsměvem jim vlastním ti dávají jistě chytrý, pravý pohled…

 ..

…„Hééj, pošli mi pohled – ať vím, že na mě myslíš“.

Listopad 2005 – já chtěl bych poznat mnou opěvovaný svět.