Rarášku, copak tu děláš? Rarášku, ty máš zase laškovnou náladu. Směješ se všemu vesele jen. Přemýšlíš, kde bys komu provedl jakou kulišárnu. Tvůj perlivý smích se odráží od stěn. Směj se, směj. Teď už musíš být potichu, rarášku, půjdeme ven mezi lidi. Nesluší se chovat nedůstojně na veřejnosti. Stojíme před domem, On jen tak do větru poslal pár slov a to příšerně rozesmálo raráška. Smích nečekaně vytryskl, kolotá a poskakuje, nahlíží zvědavě lidem do oken. Jaká hrůza, rarášku, co jsem ti říkala. Chytila jsem se za pusu, abych uzamkla nepatřičnému smíchu cestu ven. Rarášku, mezi lidi nepatříš, doma si dováděj. Rozhlížím se bázlivě. Viděl mne někdo? Uf, to bylo o fous. Ještě chvíli oživuje sídliště ozvěna zurčivého smíchu. Konečně nastává spořádané ticho. Nebuď lidi, rarášku. Schovávají se do svých čtyř stěn a tvému poselství nerozumí.