V jednom akváriu žila spousta barevných rybiček a dva šneci, Pepík a Lojzík. Oba se potulovali znuděně svým vodním domovem. Nevěděli co by. Lezli po stěnách, lezli po dně. Hledání potravy je nebavilo, pořád to samé, buď řasy nebo nějaké sušené krmivo, které jim tam pravidelně házela ta podivná velká ryba za sklem. Lákal je svět, který ještě neznali. Lezli sem, lezli tam a přitom dumali jaké to je tam venku, tam kde končí voda a potulují se ti blázniví tvorové, kteří nemají ploutve ani ulitu.

Jednoho dne se hladina při pravidelné výměně vody zvedla výše než obvykle. Oba šnečci zkoumali novou hranici a našli díru v krytu akvária. Pepa řekl: "Jupí, cesta za dobrodružstvím je objevena. Jdeš se mnou?" Lojza byl pro každou špatnost a tak jeho odpověď zněla: "Jasně že jo. Přece se nenechám připravit o z nebe spadlou zábavu." Oba se vrhli přes hranu akvária rovnou po hlavě, protože jejich oblíbené cestování směrem dolů bylo volným pádem. Přece nebudou lézt dolů potupně po svých jako ten hloupý sumeček Ancistrus.

Ve vodě se lehce a elegantně pomalu snášeli ke dnu, na vzduchu byl pád mnohem rychlejší. Když přistáli na peřiňáku, Pepík se jen lehce otřeseně rozhlížel, Lojzovi se ale odštípl kousek ulity. Pepa se ptal: "Poletíme nebo radši spořádaně slezeme dolů na zdejší dno?" Lojzík se nahnul přes okraj a odvětil: "Necítím se na další let, tak holt nám nezbude než si hrát na toho blbečka Ancíka." Když byli konečně na podlaze, nastal čas průzkumné mise. Pepča svého druha nabádal: "Drž se za mnou, ať se sobě navzájem neztratíme."

Přece jenom ho ten nový prostor překvapil svými nečekanými vlastnostmi. Vzduch byl řidší než voda a platily tu úplné jiné fyzikální zákony, to porazí i největšího hrdinu a chce mít nablízku aspoň to jediné, co mu je důvěrně známé. Lojzíkovi však na rohu peřiňáku došly síly, pošramocená ulita byla najednou těžší než obvykle: "Pepíno, nech mne tady odpočinout. Jdi dál sám. Pak se pro mne vrať." Zatáhl se do domečku jak nejdál to šlo a pořádně se zašpuntoval, aby už nepřišel ani o kapku drahocenné tekutiny. Vzduch měl pro něj neznámou vlastnost, byl suchý a obíral ho o životodárné vlhko, zatímco voda byla tak pohostinně mokrá.

Druhý šnek se nevzdával a pokračoval ve své pouti za štěstím, ale i jemu se začalo špatně dýchat, definitivně se zastavil pod blízkým stolem. Zalezl si taky do ulity a říkal si: "Teď si chvíli dáchnu a pak se vrátím k Lojzovi. Potom se uvidí, co bychom mohli podniknout dál."

Žena se vrátila domů z práce a hned se šla podívat na své rybičky. Počítat je byla její oblíbená činnost. "Jak dlouho jsi neviděl svého sumečka přísavku? Já tak týden a teď ho nemůžu najít." Muž nevěděl, nezíral tak často do akvária jako ona. Žena najednou zpozorněla. "Něco je jinak." Akvárium bylo podivně prázdné, i když plné skotačících ryb.

"Co je špatně?" Váhala. "Sakra, kde jsou šneci? Kdyby se odporoučeli do věčných lovišť, tak by tu po nich zbyly ulity." Obhlížela akvárium ze všech stran a nikde nic. "Kam se ti troubové vypařili. Rybky nemohly sežrat i ulity. Někde tu musí být." Nebyli. Po krátkém úporném přemýšlení se rozhodla, že se mohlo stát i nemožné a že je musí hledat i jinde než ve vodě. Pohlédla na zem, chvíli nic neviděla, za peřiňákem i pod stolem bylo šero.

Baterku doma neměli a tak se nevzdávala a počkala, až si oči přivyknou na jiné světelné podmínky. Zjevili se jí zničehonic, trpělivě čekali uzavření na příznivější podmínky pro své přežití. "Vy jste teda telata." Oddychla si žena, když je sebrala z podlahy. Po bližším ohledání jí připadalo, že v nich ještě jiskřička života zůstala a tak je hodila zpátky do akvária.