Tak už si tu visím. Je to zajímavé si tu viset mezi životem a smrtí. Co to tam stojí za podivná individua s roztržitým a přitom fanaticky upřeným pohledem přímo na mou osobu? Nedívají se jako běžní diváci poprav. Pořád si něco mumlají pod vousy a píšou si poznámky do tlustých notýsků, z kterých jim občas vypadne list nepořádně do nich založený. Teď si vzpomínám, musel jsem podepsat souhlas s tím, že mne po popravě smí vědecky zkoumat. Tak to budou ti učenci. Tý jó. To jsou teda týpci. No každý jsme nějaký. Mně to teď asi už taky moc nesluší. No toto, ti mají teda silné žaludky, ošmatlávat mou chladnoucí ruku. Ono je to vlastně příjemné, tedy samozřejmě mně, člověk se hned necítí osamělý a neumírá jak vyobcovaný pes. To si musím pořádně užít. Co to říkají, že už je po mně, že mé srdce konečně dotlouklo? Odřízli mne a položili na připravený stůl. Ach jo, tak to už je asi čas odejít. Ale ne, mám nápad, ještě je maličko poškádlím. Jo trochu životní síly mi zůstalo. Kousek se mi vydařil, ale fuj ti vědci jsou barbaři, vůbec je nenapadlo, že když mé srdce začalo znovu tlouct, že bych mohl být ještě živý a nepokusili se mne znovu oživit, rovnou do mne začali řezat, aby se na ten div přírody mohli podívat zblízka. Hošánci, tohle srdce bude tlouct, jak nejdéle to dokážu. Tak a je to, můj případ se dostane na věčné časy do vědeckých análů. Teď už můžu jít, čeká mne totiž lepší zábava. Adié, pošetilé lidstvo.