Je to zvláštní, jak člověk někdy musí strašně rychle dospět. Mně se dařilo úspěšně držet se statusu dítěte 38 let. Bohužel z mého života vypadl článek, který mi povoloval být dítětem, jak dlouho budu sama chtít. Zákeřná choroba ji však vytrhla z dalšího lidského bytí. Své postavení  jsme si s mou mladší sestrou vyměnily už někdy v dětství o prázdninách na letním táboře, když mi bylo deset let. Vyvolávali nás na umístění do chatek. Pak padlo naše příjmení a nastal zmatek, nepohnula jsem se s tichou otázkou na rtech: "Která?" Když začali být vedoucí netrpěliví a vyvolali naše příjmení znova, nevydržela to moje sestra a postoupila kupředu místo mne, protože já se odmítala hnout, dokud neuslyším  i své křestní jméno. Tak se dostala do chatky se staršími děvčaty kdežto já s mrňaty.

Naše nejmladší zůstala i nadále v očích rodičů benjamínkem rodiny, kdežto v očích dětí jsme se od té doby trochu promíchaly,. Já částečně vědomě zůstala věčným dítětem, kdežto ona se dravě vrhla do života od dětství a snažila se co nejdřív dohnat naše starší sourozence ve všech neřestech dospělých. Od dvanácti začala kouřit, v patnácti jí už ani alkohol nebyl cizí a kluci se jí dvořili už v mateřské školce. Kdy začala přesně sexuálně žít, to nevím, jako věčné dítě mne to nezajímalo. Já jsem byla denní tvor kdežto ostatní noční. Já milovala světlo, protože je při něm vše dobře vidět. Kdežto ostatním noc a tma slibovaly skrytí různých neplech a nepravostí před dospělými.

Zatímco ostatní se hnali co nejrychleji dospět, já nikam nespěchala řídíce se heslem: "Užívej si dětství, dokud nemáš žádné povinnosti a nemusíš se o nic starat, kdy nemáš zodpovědnost za druhé. Dítětem smíš být jen pár let, kdežto dospělá pak budeš celý život." Abych se před vámi nevykreslila jen jako svatá, i mne lákali k vyzkoušení cigaret i alkoholu. Byla to právě opět nejmladší držíc se přitom hesla: "Aby namohla žalovat, tak jí zkorumpuj."  Byla jsem sice věčné dítě, ale nic špatného mi nebylo cizí a za zkoušku nic nedáš  Tak jsme si spolu zapálily, ona už velmi zkušeně šlukovala, já cigaretu žmoulala v prstech, filtr celý oslintaný. Říkala jsem si. "Co na tom kouření mají, je to hnusné a vůbec to není dobré." Když viděla, jak se tvářím kysele a držím tu cigaretu jako prase kost, odepsala mne jako neškodnou a řekla mi ať to radši típnu, že se na mne nedá koukat.

Alkohol jsem pak ochutnávala sama ze zdrojů, které se daly najít u nás doma ve spíži. Naši to stejně nepoznali, když jim člověk upil jen trošku. Tak jsem ochutnávala a ochutnávala a stále více se utvrzovala v přesvědčení: "Vždyť to vůbec není dobré. Kde jsou ty omamné a příjemné účinky, které se mají dostavit? Fuj, to se nedá pít, moje chuťové buňky nemají vůbec radost." Byla jsem neopitelná, alkohol jsem odepsala jako nepitelnou tekutinu. V budoucnu mi pár lidí prorokovalo, že když vůbec nepiju, že se jednou ráno budu divit, až se probudím s třeštící hlavou u záchodové mísy, tak tenhle apokalyptický scénář se nikdy nekonal. Sice pár pokusů při taneční zábavách bylo, když  mi lili vodku do džusu nebo koly, ale zklamala jsem je. Můj ochutnávací trénink z domova se mi vyplatil, okamžitě jsem alkohol ve své sklenici odhalila a věnovala ji prvnímu, kdo byl ochoten jí vypít. A přitom by mne hrozně zajímalo, jaké to je, ráno se probudit s kocovinou. Tahle rádobyrodost mi byla odepřena a asi je to dobře.

Po klucích jsem pokukovala už od dvanácti let, ale oni nechtěli mne. Tak jsem si doma tiše nyla a hýčkala si své jednostranné platonické lásky. Protože jsem byla denní a kluci radši nocňátka, tak jsem měla málo možností se seznámit. Na gymplu na brigádě na bramborách, když ostatní holky utíkaly po nocích na táčky za klukama, já spala. Byly sice pokusy ve jménu hesla: "Aby nežalovala, tak jí zkorumpuj." Chtěly mne vzít sebou na noční toulky, ale nikdy se jim nepodařilo mne probudit, tak mne odepsaly jako neškodnou a vzdaly to.

Když ostatní sourozenci vylétli z hnízda, já zůstala doma dělat mámě společnost, protože mi bylo líto jí tam nechat samotnou a opuštěnou. Můj status věčného dítěte mi byl tedy ponechán i v dospělosti. Samozřejmě jsem začala pracovat a vydělávat peníze, ale vše ostatní zůstalo při starém a nic se nezměnilo a to až do mých třiceti let. Chtěla jsem si taky najít druha na celý život, protože máma tu přece nebude věčně.

Dlouho to vypadalo, že k statutu věčného dítě mi přibude ještě status staré panny. Staropanenství nevylučovalo ani nevytlačovalo věčné dítě. Bylo tu sice pár pokusů z druhé strany o seznámení, abych jen neříkala, že mne nikdo nechtěl, ale bylo to vždy větou: "Slečno, nemáte večer čas? " Což mne vždycky jako deňátko zablokovalo, vždy jsem řekla ne a přitom stačilo dodat: "Ale někdy o víkendu odpoledne bych měla." Pak by se všechno mohlo odvíjet jinak. Tak jsem se utápěla v sebelítosti, že mne nikdo nechce a pokoušela se seznamovat přes inzeráty a později i přes internet. Přes internet to byla pěkná vichřice, během týdne se člověk mohl seznámit osobně třeba se sedmi muži najednou a taky je během toho týdne po prvním setkání okamžitě ztratit.

Změnila jsem taktiku, nechci muže, chci kamaráda. I když máma říkávala: "Přátelství mezi mužem a ženou nemůže existovat. Kamarád taky rád. A stejně to vše nakonec musí skončit v  sexuální rovině a to už není kamarád, ale milenec. A milenec nemusí být ten, kdo by chtěl prožít s tebou celý život." Puntík a podle mámy bylo vymalováno: "Pokud tě láká hned do postele, nemusí to s tebou myslet dobře a chce si jen užít a přidat jen další zářez do pažby své pušky." Přesto jsem na myšlenku: "Chci se jen kamarádit a nehrozí ti se mnou svatební zvony" nakonec toho pravého na celý život ulovila. Ve třicetitřech letech to vypadalo, že budu muset odložit status věčného dítěte. Nestalo se tak. Nepožadoval stoprocentní ženu. Milenku ano, společnici ano, služku ne, matku ne a "Nic nemusíš dělat, jsem rád, když tu se mnou chceš být. Pouhá tvá přítomnost zde mne uklidňuje." Zůstala jsem tedy ve své oblíbené roli dítěte a nechala se jím rozmazlovat.

Duševně jsem se ještě nedávno cítila jako panna, i když tělesně tomu tak už dávno nebylo. Panenství patří k nevinnosti dětství. Dítě jásalo, že si může dál hrát , tedy i nadále žádné starosti a zodpovědnost. Teprve smrt nejmladší mne donutila uložit Dítě do postýlky k věčnému odpočinku, bránilo se a kopalo, že ještě není ten správný čas a že to spolu můžeme klidně doklepat až do hlubokého stáří a nikdo si toho nevšimne. Život mne dohnal a i já se musím připojit k hektickému stylu života dospělých, už nemohu být pomalou želvou. Byl mi sebrán status benjamínka, který si sebou má sestra odnesla do hrobu a paradoxně, i když jsem se teď stala v rodině nejmladší já, tak po ní musím převzít štafetu, protože ona žila můj život starší a zodpovědnější sestry, kdežto já zůstala jen hravým a veselým dítětem.

Dítě se ještě stále často budí ze sna a snaží se uprchnout zpátky na svět ze své kolébky vedle kobky s přikovaným Démonem a ostatními společníky, kteří odtamtud ještě smějí občas vycházet na svět jako je Rarášek, Víla, Soptinka, Zvířátko, Barbar, Hráč a Dáma (ta by tu vlastně se mnou měla být pořád, ale ostatní jí většinou přeperou a na chvilku svážou, no někdy je to hodně dlouhá chvilka). Dospělá žena teď vládne, Robot jí pomáhá pracovat  a  spravedlivý Drak ostatní hlídá, aby nezlobili a nezpronevěřili se zákonům čistého svědomí. Dítě pláče, bylo tu se mnou asi déle než mělo být.