Setkání se Somnambulkou

Somnambulka musí být velmi zajímavá osůbka. Škoda, že se s ní nemohu nikdy setkat osobně. Ožívá jen v noci, kdy já tvrdě spím a ráno si mohu o ní nechat jen vyprávět od svědků, kteří se s ní setkali, protože v tu chvíli zrovna nespali. Já jí znám jen trochu z našich společných snů.

Jednou viděla v noci, jak vyskočilo ze zdi vedle její hlavy z paralelního světa malé černé koťátko. Bylo roztomilé a moc se jí líbilo, nebála se ho, přesto ho poslala zpátky odkud přišlo. Více ji trápily ty hlavy s velkýma kulatýma bílýma očima, které jí děsily svým upřeným a přesto netečným pohledem. V ohnisku jejich zájmu byla přímo ona sama a to ji příšerně rozrušovalo. Přicházely ze stejného mimoprostoru jako tenkrát to kotě. Vždycky vyskočila polekaně z postele a běžela plašit tyhle přízraky světlem. Když rozsvítila a přesvědčila se, že jim tím zavřela přístupovou bránu temnoty, tak spokojeně zhasla a rychle skočila do postele, přikryla se celá i hlavu schovala pod deku, aby k ní té noci už nemohly nepříjemné hlavy znova přijít.

Často jsem se přistihla, jak najednou stojím u vypínače a s rychle bušícím srdcem rozsvěcuji konejšivé světlo lustru v mém pokojíku. Nevím, co se Somnambulce při těch příležitostech zdálo, ale ráda jsem jí pomáhala rozhánět tmu, když se cítila ohrožena. Ještě na jeden náš společný sen si pomatuji, byl o dvou potměšilých dětech, které mi hodily do postele dvě kudlanky nábožné. Úplně živě a realisticky jsem cítila, jak mne kously do palců u nohy. Poplašena jsem vyletěla a zopakovala si se Somnambulkou náš světelný rituál doplněný pečlivým vytřepáním deky než jsem se znovu zklidněna uložila ke spánku.

Na závěr Somnambulčiných snů tu mám ten, co se mi zdál na Lucčině chalupě, když jsme si tam dělaly s Luckou naší oblíbenou každoroční čtrnáctidenní letní dámskou odpočinkovou jízdu. Somnambulka té noci viděla, jak jí oknem do pokoje svítí úplněk a u truhly vedle postele sedí neznámý mladík, usmíval se, skláněl se nade mnou a pokoušel se mi něco říci. Já starý noční strašpytel se jako vždycky vylekala. Tentokrát bylo k vypínači daleko a tak jsem to řešila jen důkladným zakutáním do deky, abych nic neviděla ani neslyšela a nic mne už nemohlo vyrušit z klidného spánku. Tak znám Somnambulku já.

Tohle mi o ní vyprávěli ostatní. Máma: "Cos to včera zase vyváděla v noci? Něco jsi zarputile hledala v posteli. Když jsem se tě na to zeptala, řekla jsi mi, že tam musí být růžová myška. Pokusila jsem se tě uklidnit, že tu žádné myši nejsou, odpověděla jsi mi, že jí chceš protože je krásná. Nechala ses přesvědčit že už je pryč, lehla si a chrněla v klidu až do rána."

Lucka: "Včera jsi šla spát už v deset hodin. Já se k tobě připojila až po půlnoci. Když jsem vešla do pokoje, vztyčila ses na své posteli a ptala se mne kolik je hodin. Řekla jsem, že je chvíli po půlnoci a mne při té přiležitosti zajímalo, zda je to hodina duchů nebo bude až po jedné hodině. Odpověděla jsi mi, že od půlnoci do jedné hodiny ranní je hodina duchů a pak sis bez dalších řečí zase lehla a spala v klidu až do rána."

Lubor: "Včera v noci ses chovala podivně, posadila ses na posteli a zírala upřeně z okna jako bys chtěla výt na měsíc nebo jako by jsi v myšlenkách někomu venku odpovídala. Jestli jsi přitom něco povídala nahlas? Ne. Proč jsem se tě nezeptal, co děláš? Nevím, nenapadlo mne to. Po chvíli jsi celou svou vahou upadla obličejem zpátky do polštáře a spala v klidu až do rána."

Pavel, když jsem spolu byli krátce: "Včera v noci, když jsme usínali k sobě přituleni, myslel jsem že už spíš a tak jsem se chtěl od tebe odkulit na druhý bok, protože tamten jsem měl už přeleželý a bylo to pro mne značně nepohodlné. Najednou slyším, jak říkáš – Už mi utekl, už k sobě nepatříme. Pomyslel jsem si, že ta holka je nenapravitelná žbrblalka a proč mi povídá o půlnoci takové věci, které ani nejsou pravda, zítra si sbalí raneček a uteče mi. Nakonec jsem si řekl, zamumlala to jen v polospánku, otočil jsem se na druhý bok, usnul jsem a v klidu spal až do rána."

Pavel, zhruba v téže době: "Včera v noci jsi s vytřeštěnýma očima ukazovala ke dveřím, že tam stojí bubák. Já nic neviděl. Řekl jsem tedy, že je vše v pořádku. Ty sis lehla a v klidu spala až do rána." Pavel, není tomu dávno: "Včera v noci jsi klepla nohou o odpařovač vody na topení, to tě vzbudilo a povídala jsi mi, že máš čtyři nohy. Proč sis to myslela, jsi mi taky vyprávěla, ale já už to zapomněl, stihl jsem to do rána zaspat."