překračujíc tu dívku dumám nad nedělním obědem
a někde za mnou houká sanitní vůz.
" Kopni si do nemohoucího. co bez dechu tu leží."
Ležela jsem tam jen tak, v ruce kus hlíny a na očích jemný popílek z hořícího šatstva. Nechtěla jsem se hýbat, nechtěla...ale když do mě klackem strkali, dobušilo mi srdce.
Maje oči otevřené, sledovala jsem dění okolo sebe a modlila se, aby mi někdo pomohl. Jen hlouček čumilů postával kolem mne. A pak, jako by mi svitlo slunce do očí, dav rozestoupil se a někdo vešel.
Už mi nevadilo, že jsem nahá, když dotkly se mne vlahé ruce a hlavu mi mírně někdo zaklonil, cítila jsem štěstí. Tak prchavé a tak krásné, jako je sám život můj, snad neukončený.
Dostala jsem první dávku vzduchu a lapala jsem po další, srdce... moje srdce pod náporem tlaku začalo pozvolna pracovat. Ruce mě hladily po hrudníku a rty mne sladce líbaly.
Nikdy nezapomenu na tu chuť životadárného polibku, ani na ty jemné ruce, co vtryskly mi nový život do žil. Ani na diváky tohoto divadla, "prkna,co znamenají svět".
Se zapálenou cigaretou a trochu unavena klátila jsem se ulicí strhaná životem ...a smrtí.
A je mi na blití z těch lidí, diváků života, smíšků v neštěstí, leklých ryb bez citu...
..hlavně, že je ona v pořádku....
ale, co já jen budu vařit v neděli?
|