a v dubovou rakev zavřete
mé tělo i myšlenky
a zapečeťte ji okovy,
aby udržely tu mrchu
ve mně.

Jak strašně zebe poznání
sebe sama
v dutině stromu
nesnáším

vás, co milujete mne
a nenávidím sebe,
že poznám cit
a neumím

s ním zacházet tak,
jak bych chtěla
a nestojím o soucit
a důvěru.

V srdce moje vetkněte
kůl, jako upíru,
co nasál krev
a žije si

v klidu temnoty, kdy
proplouvá za tichého
šelestu noci
životem

mým,vaším, naším
a za rozbřesku ulehne
do své postele
a s večerem

se opět vrátí a zabíjí,
jako já ničím lásku,
co dávají mi
lidé kolem

mě.