Dveře se rozlétly a do pokoje vešla vysoká, skrz naskrz promáčená postava v dlouhém - původně zřejmě bílém, ale nyní již notně zmazaném - plášti. V pravé ruce držela velký meč, který jí volně splýval podél těla. Na první pohled se nedalo dost dobře určit, zda jde o muže nebo ženu; stvoření mělo dlouhé, plavé vlasy, jemné rysy v obličeji, dlouhé řasy, ale v šeru se zároveň zdálo, že má bradu obsypanou drobnými světlými vousky.
"Hrozná štreka," pravil návštěvník namísto pozdravu. "Nad Biskajským zálivem je zas hotový boží dopuštění. Ten meč původně hořel, ale nějak to cestou zhaslo."
"Vy jste..." zakoktal profesor, ale příchozí ho nenechal domluvit.
"Já jsem posel," odtušil. "Můžu si na chvíli sednout? Jsem z toho nějak špatnej, od rána samý pochůzky... Kolega byl zrovna nedávno na operaci s křečovejma žílama, taky o tom vážně přemejšlím, ale počkám si, až jak mu to dopadne v plným zatížení běžnýho provozu."
"A... a," podotkl Theodor a velmi nezvořile ukázal na návštěvíka prstem.
"Ale fuj," namítl nově příchozí. "Aleistera******** bych sem teď rozhodně netahal. Vůbec ty vaše magický pitominky. Pán to nevidí zrovna rád a už kolik tisíc let se vám snaží vtloukat do hlavy, že muž či žena, v nichž by přebýval duch čarodějnický, musejí zemřít smrtí. OK, uznávám, že to tak nevyzní, když je venkoncem jasný, že se umírá smrtí a že se to dřív nebo pozdějc stane každýmu, ale konkrétně ve vašem oboru bylo těch ošklivejch smrtí vždycky víc než těch pěknejch, pokojnejch, kdy je člověk se vším smířenej, vůbec nezlobí... a tak."
"Smím znát důvod vaší návštěvy?" vzpamatoval se konečně profesor Landseer.
"Zvláštní otázka," zamyslel se nezvaný host. "Najmě při vašem vzdělání. Ženu se sem přes půl světa, hraju si se světelnejma a zvukovejma efektama, aby to mělo patřičnou šťávu, v ruce mám meč, kterej ještě před chvílí hořel jasným plamenem. Co asi tak můžu chtít? Odečítat stav plynoměru?"
"Tak asi to jediné mne nenapadlo," přiznal profesor.
"Podívejte se," pokrčil rameny umolousaný návštěvník. "Asi vám tu trochu nadělám, nevadí? Jsem úplně na žmach."
Hendrik jen neurčitě trhl hlavou.
"Takže, podívejte se," pokračoval host. "Dlouho jako byl klid, jo. Říkali jsme si, myslím jako teda Pán a my co jsme byli kolem... srandičky, jasně, urážky, no dobře, to už tu taky bylo stokrát. Jenže von každej pohár trpělivosti jednou přeteče. Nikdo nebude jen tak beztrestně chodit světem a říkat o Písmu svatým, že je to píčovina!"
"My jsme o žádným..." podotkl Hendrik, ale návštěvník ho nenechal domluvit.
"Zrovna vy! Támhle když se mladík ptal, co to je, tak vy jste přesně to slovo použil. Můžu vám to dokázat, jestli chcete!" Sáhl do záhybů pláště a vytáhl malý stříbrný diktafon. Stiskl tlačítko a vzápětí se ozval Theodorův hlas: "Moment. Aj, uvržeť ďábel některé z vás do vězení, abyste zkušeni byli, a budete míti úzkost za deset dní. Co to je?!" vystřídaný Hendrikovým rázným "Nevím, nějaká píčovina."
"Jo tohle," podrbal se Hendrik za levým uchem. "Tak jsem nevěděl, no. Co je to?"
"Zjevení Janovo, kapitola druhá, odstavec deset," informoval jej host.
"A... a co s náma uděláte?" vytlačil ze sebe konečně Theodor souvislou a srozumitelnou větu.
"Co já můžu?" zdvihl návštěvník udiveně obočí. "Vykázat vás ze zahrady rajských potěšení, do který se stejně nikdy nedostanete. Navíc, jak mi to zhaslo, ten palaš, tak už by to nemělo takovej ten pořádnej dramatickej prvek v sobě. Tak to berte jako první varování. Nazdar!"
Po těchto slovech vstal, vyždímal si lem pláště, vzal meč, opřený o opěradlo vedlejší židle, přiložil dva prsty k čelu a zamířil ke dveřím.
"Počkejte," zavolal za ním Theodor. "A co znamená to... zjevení?"
"Jo, to nevím," přiznal otevřeně host, zabouchl za sebou dveře a zmizel. Ani by ho nebylo slyšet, jak tiše našlapoval, nebýt toho, že se v pravidelných intervalech ozývaly údery vlečeného meče o schodiště.
Bum - bum - bum...