Pátek 19.8.

Vezem Kárčího do práce do Vídně. Největší vopruz na hranicích je do Rakous. Asi nějakej potomek Čechů ví, co u nich dovedem. Kontroluje kontroluje, stejně pouští. „Na ktoré hovno se tak serieš? Predbehni ho!“ „Jo takhle si zbořil tu Audinu…“ „Somár“, směje se.

Parkujem na předměstí. Už tohle dokazuje jeho slova: „bol som dva mesiace v Amerike a hovorím ti, najlepší miesto pre život je Európa.“ Pohoda klídek. Účkem nejdřív za Hundertwasserem. Vylezem, rozhlídnu se a důchodkyně, jestli nám může pomoct. Hunderwasserhaus je bomba – mládě přikyvuje. Tramvají do centra. Šine se. Nechce rušit.

U Stephansdomu (jééé to znam z komisaře Rexe, říká mládě) turistická zácpa. Všichni chtěj ouděsuplný suvenýry nebo se projet kočárem. Za prdelí vod Opery si dáváme překvapivě dobrý a velký párky za dvě Eura. „Tie najlepší vo Viedni,boha,“ řek večer Kárčí. Nechce se nám po nich chodit. Jedem účkem do Schoenbrunnu. Tady se vyseru, řek Ted, když uviděl zámek.

Procházka Vídní vede k řečem, kerý jen uklidňujou. Činíme tak. Přes tržiště v 5. obvodu – „asi tři bloky vocuď sme tě v roce 90 počali,“ řikám Tedovi, přes Mariahilfestrasse a Hofburg procházíme Bermudadreieck – vídeňskou Stodolní. Taky tady nabíraj knajpy sílu – v půl třetí odpoledne. V cukrárně na Schwedenplatzu máme co dělat, abysme si vybrali. Zmzlin neskutečně a kurva dobrejch. „To najlepšie z Viedne ste mali.“

Kárčí že nemá už nic na práci, že jede s náma. Ljuba udělala pro jistotu klasické těstoviny. Dáváme si i zbytek thajského pekla. Dali jsme si něco piv a flašku vína, Kárčí jde pro další a přináší i rakouskou slivku. Je úžasná, silná a jemná, furt řešíme věci, kerý jsme kdysi začali. Že votevřem to víno. Na to nedošlo, ale litr kořalky jsme ztrestali velmi poctivě. Ve čtyři jdeme spát.

Sobota 20.8.

Jak to, že mi není blbě? Jen nevyspání! Dobrá kořalka, cejtit ji eště ze stolice ale jinak je mi fajn. Dem si prohlídnout Blavu. Kárčí s Ĺubou se jedou kouknout po něčem za tu zbořenou audinu. Šestku? To má každej zbohatlík, řikaj. Tak co novej pasát? Ten je vobyčejnej. Takže? Meďoura v automatu? Ty vole dyť ti neni vosumdesát a ta prodleva při řazení, si upad? No jo, ale to svezení.

Mrtvejma ulicema k Hradu. U novostavby - výhled na město – parta zlaté mládeže v kocovině a v bavoráku. Na půlce otevřených vrat u vjezdu: KOVAŤ. Tady maj koně? Po pár krocích vidíme druhou půlku: NEPAR.

Kolem šedivýho hradu se rozpačitě placatí pár turistů a rodinek. Nejlepší výhled je odtud na Petržalku. Do města jen jedna ulička bývalého židovské čtvrti. U Teda převládá v tváři zvědavost nad vopruzem. Jen po dálnici. Chtěli most, tak byla dálnice. Tak zbourali malebnou židovskou čtvrť. Podcházíme dálnici. Pach chcanek - normál. Vcházíme do kostela. Opírá se o dálnici. Chtěj vstupný. Ste upadli? To můžem chtít u nás vstupný do kostela v každým třetím okresním městě.

Centum je spící Růženka. Vlastně stejně přitažlivá jako Vídeň, ale čeká na prince. Ne jako Praha. Opuštěná zákoutí si vystačí sama. Na stropě internetové kavárny – převrácený kafe. Na náměstíčku naprogramovaný děti s folklórem.

Kárčí vybírá jen celé melouny. První se mu nepoved. Druhej jo. Ĺubi je mi líto, až bude prát ubrus. Vzali sme si na to jen žíce. Preso nakonec a odjezd.

Od Evy SMS: nic si po ceste nedavejte, mate doma kureci s nivou. Ukazuju Tedovi. Kejvne. Tak ve dvoustovce vyblikáváme všechno v levym pruhu.

Po 2 hodinách v Praze. Spuštěnej motor, když vykládáme věci. Diesel je jak dostihovej kůň. Zahřej ho. Dej mu zabrat. Pak ho nech vydejchat.

Při vchodu do baráku na mě padá manželská neprůstřelná vesta.