Fík vešel do baru.

„Pánové,“ ozval se Smolík, zatímco si Fík svlékal kabát, „už vás někdy napadlo, že skoro všechny naše příběhy začínaj tím, že někdo vejde do baru?“

„Napadlo,“ přisvědčil Nat, ale dál debatu nerozvíjel.

„A není to divný?“ nevzdával se Smolík.

„Je,“ řekl Nat. Vida, že se Smolík nadechuje k další otázce, rychle pokračoval: „Něco s tím uděláme, hoši. Od zítřka všechny naše příběhy začínáme zásadně vycházením, jo?“

„Nemožné!“ zamumlal Hrouda do svého piva, upoutav tak na sebe naši pozornost. Po promyšlené dramatické pauze vyhověl tázavým pohledům, a problém osvětlil. „Nemůžeme vycházet donekonečna – ačkoliv spousta periodik, u nichž bych to nečekal, tuto tezi popírá. Nebudeme-li totiž též pravidelně a koordinovaně vcházet, nezbude nakonec nikdo, kdo by vyšel. Čili tvůj plán nevyjde, krčmáři.“

„No jo!“ došlo Natovi. „Krucinálfagot!“ zanadával, a zkormouceně se posadil za bar. Řek jsem si, že už by to stačilo.

„Helejte, tohle je sice moc hezká a podnětná diskuse, ale čtenář si žádá akci!“ apeloval jsem na zodpovědnost jednajících postav.

„Pravda pravdoucí,“ souhlasil Smolík a postavil před sebe prázdnou sklenici. „Takže to odpískáme a učiníme ňákej děj, co vy na to?“

„Som za!“ zvolal už svlečený Fík a hrnul se k baru. “Ať žije akce! Koukejte, co jsem našel!“ zvolal zvesela, postaviv na barpult něco, co se při bližším ohledání ukázalo býti šnekem. Fík se ovšem tvářil, jako by objevil bůhvíco. Nat si popostrčil brýle a zadíval se na šneka.

„Jé, šnek. Fakt jsi mi udělal radost, Fíku,“ pravil bezvýrazně. „Šneka už jsem dlouho potřeboval…“ dodal s nádechem patetického vděku. „Proč mi sem taháš plže??!?!“ řekl pak už normálním hlasem, a vůbec to neznělo radostně.

„Obyčejného plže bych sem pochopitelně netahal,“ ohradil se Fík, „to dá rozum.“

„No jak komu,“ zapochyboval Nat. „Takže, dle tvých předcházejících slov soudím, že tenhle,“ ukázal štítivě na šneka, „obyčejnej není. Mám pravdu?“

„Máš,“ usmíval se Fík. „Přátelé, na tohoto navýsost neobvyklého tvora jsem narazil včera, když jsem plel.“

„Tys plel?!?“ přerušil jsem ho. „Tomu nevěřím.“

„No, vlastně plela máma, já jsem si vedle čet´ noviny, ale na tom nesejde. Tenhle mrňous dokáže totiž něco móc žůžovýho.“ Nat povytáhl obočí.

„To pevně doufám,“ řekl, a z jeho hlasu byla cítit skepse. „Zatím mi tady jenom leze a voslizává barpult. Předpokládám, ač v biologii vzdělán chabě, že tohle zvládne většina šneků…“

„Tohle jo,“ uznal Fík a vynesl trumf : „Ale tenhle, na rozdíl od jiných, pánové, mluví!!!“ Nemůžu říct, že by nám smysl Fíkových slov došel okamžitě. Klidně to přiznám rovnou – chvilku bylo ticho. Když vynechám všechna necivilizovaná citoslovce, první drobet inteligentní poznámku jsem – nechci se chlubit – pronesl já.

„Cože?“ řekl jsem tehdy.

„Mluví,“ zopakoval Fík.

„Ten šnek?“ tázal se Hrouda.

„Ten šnek.“

„Blbost!“ mávl rukou Chlup. „Taháš nás za fusekli!“

„Za vaše hnusný, smradlavý fusekle bych vás netahal, ani kdybyste mě o to prosili. Ten šnek vážně mluví,“ stál si Fík na svém.

„Kecáš,“ nevěřil Smolík.

„Nekecám,“ bránil se Fík, „čestný slovo. Dyť si to zkus!“

„Taky že zkusim!“ rozohnil se Smolík. Vyzývavě se na Fíka zašklebil, půjčil si od Nata propisku a šťouchl s ní do šneka: „Šnečku, šnečku, vystrč růžky!“ zašveholil medově.

„To víš, a ty mi na ně jebneš tvaroh, že jo! Žádný takový!“ ozvalo se ze šnekova domečku. Smolík strnul. „Von….“ Překvapeně vydechl a ztěžka usedl na svou stoličku. Šnek pokračoval: „Že si nedáš pokoj. To je furt dokola – šnečku šnečku…! Jak u blbejch. Kolikrát Ti eště budu muset vysvětlovat, že tvaroh nechci, nikdy jsem nechtěl a chtít nebudu?!?“ Smolík se zatvářil dílem nasupeně a dílem nešťastně : „Ale vždyť já tě vidim prvně v životě! Nikdy jsem ještě s žádným šnekem nemluvil!“ bránil se.

„Tak ty mě vidíš prvně, jo?“ hulákal šnek, až se mu třásly oči, „A kdo mě včera vyhrabal? Kdo mi překazil ponikvu, no? Došla ti řeč, co?!?!“

Smolík se obrátil k Fíkovi a němě povytáhl obočí.

„Jinak to nešlo, fakt,“ šeptal Fík. „Děsně u toho řval, a kdyby si ho všimla máma, vzala by ho motykou…“

„A co to mele s tím, že jsem ho vyhrabal? Dyťs to byl ty, nebyl?“

„No jo, to sem vám neřek,“ vzpomněl si Fík, „Oni všichni šneci jsou totiž v podstatě jeden šnek, je to něco jako forma kolektivního vědomí.“

„U šneků?“ pochyboval Nat. „Je to pravda, šneku?“

„Hele, neptal ses na to už jednou?“ zamyslel se šnek. „Já myslim, že jo…“

„To teď neřeš, šneku, časem ti dojde, jak to je. Co to tvý vědomí?“

„No co, úplně normální. Jednoduše řečeno, všichni já jsme šnek. A dobře udělanej, takže se nemůže stát, že bych někde něco vyhrabal, někam si to vodnes a pak se divil, co to mam. Prostě normálka, no.“