LiTerra

„Čau chlapi. Nejradši bych si dal přes hubu!“ pronesl jsem na uvítanou a usadil se na svou stoličku. Fík se Smolíkem vzhlédli od sklenic a zkoumavě mě pozorovali.

„Tak si dej!“ ozvalo se z kuchyně a za závěsem se objevila barmanovo ruka se vztyčeným prstem: „Škoda rány, která padne vedle, pamatujte si,“ zamentoroval.

„Hele, ale já si fakt jednu vrazim,“ zdůraznil jsem. Barman se ukázal v celé své kráse: „Já čekám….“

„Jak chcete,“ povzdechl jsem si, a dobře mířeným pravým hákem vlastňákem jsem se srazil ze stoličky.

„Dobrý!!!“ ohodnotil mě Nat za potlesku ostatních. Vyplivl jsem zub a posadil se zpátky k baru. „To se mě ani nezeptáte, proč jsem to udělal?!??“ zafňukal jsem.

„Ne,“ řekl Nat. „Dáš si pivo?“

„Jo. Ale musíte se mě zeptat,“ trval jsem na svém.

„Tak teda ať má dušička pokoj – proč´s to, Pišto, uvšechvšudy udělal ?“ slitoval se Nat, stavě přede mě sklenici.

„To máte tak…“

„Tak proto!“ hvízdl překvapeně Smolík. „Se ti ani nedivím…“

„Vole!“ pochválil jsem ho. „Všichni znáte mojí Katčenku, že jo, to moje sluníčko, berušku sedmitečnou, vílu pomíjivou…“

„Bez titulů, prosím…“ řekl unaveně Hrouda.

„No jo, no… Takže, tuhle mojí jedinou a největší lásku, pánové, si ten parchant Vosák dovolil pozvat na PANÁKA!!!!!!!“

„A sakra!“ přešla Nata veškerá sranda. „A vona šla?“

„Šla,“ přisvědčil jsem a zamáčkl slzu.

„…seš docela v prdeli…“ pokýval hlavou Fík.

„Dík. Seš opravdovej kamarád…“ Další slzu už jsem nezamačkával. „A to ještě nevíte všechno. Já jsem dokonce takovej blbec, že jsem ho do tý hospody osobně odvezl!“ Definitivně jsem se rozplakal.

„Tak proto sis dával přes hubu!“ pochopil Smolík a podal mi kapesník.

„Proto, kamarádi, proto,“ utíral jsem si tváře a pobrečený barpult.. Nat se vydal ke stolům, a postupně každému zákazníkovi vysvětlil, že ze závažných osobních důvodů nezbývá než lokál uzavřít. Baronessy, hrabata, knížata, květinářky a švadleny, padouši, sňatkoví podvodníci, nešťastně umřelí mizerní manželé a odložené děti – ti všichni se sice neochotně, ale spořádaně zvedli a odešli. Nat za nimi pečlivě zamkl. Pak si sedl mezi nás.

„Válečná porada, drazí. Takhle to přece nenecháme. Pišta si nezaslouží, aby mu jeho děvče osahávalo takový prase jako Vosák, no ne?!?!?“

„Svatá pravda!“ zvolali jako jeden muž kamarádi, a já se znovu rozplakal. Tentokrát nad věrností svých přátel.

„Nějaké návrhy?“ obhlédl Nat mužstvo.

„Co kdybys mu, Pišto, přečetl nějakou svojí báseň?“ napadlo Fíka. Nat se zatvářil odmítavě: „To by bylo jistě kruté, jen co je pravda, ale všichni víme, co Vosák dovede, když je v říji. Báseň by nezabrala, to vím na tuti. Další nápady?“ Dostal jsem chuť Nata za jeho rozhodnost políbit.

„A co takhle požádat o pomoc Lomikela?“ navrhl Hrouda. „Ten by moh Vosáka proměnit třeba…. třeba…. třeba v pisoár!“ Nat se zahleděl na hodinky. „S pisoárem by Katčenka na panáka určitě nešla, to je fakt, ale máme smůlu – Lomikel úřaduje jenom do osmi. A je osm deset.“ Pomalu jsem začal zase natahovat.

„No a co kdybychom…“ začal Chlup, ale v tom se rozlétly zamčené dveře a v nich stál – hádejte kdo? No jasně, Vosák! Katčenka postávala za ním a ať se na místě propadnu, jestli měla oči pro někoho jinýho než pro toho grázla. Vosák se tvářil královsky blaženě a na celej bar hlaholil: „Nazdar pardálové! Tak jsme si s Katčenkou řekli, že se eště stavíme tady, v mým oblíbeným báru! Poď, kotě,“ zatokal ten šupák a táhnul mojí nebohou lásku k tomu neblaze proslulýmu rohovýmu boxu, kde už zneužil takovejch nevinnejch srdíček. Slezl jsem ze stoličky a připadal si jako Rambo.

„Jednej, Pišto! Tvoje čest je ohrožena,“ zašeptal Nat, a vtiskl mi do ruky paličku na maso. Tu velkou.