jsem ve vyhnanství

na balkoně sama

s mentolovou cigaretou

nesnášíš

kouř

bojíš se smrti

mé možná víc

a malých letadel

/letěli jsme v poslední

(dvanácté)

řadě do Boloni

a zpět

to mezitím bylo krásné

ale člověk si vždy nejvíc pamatuje

TY

okraje

krajky/

miluješ krajkové punčochy

nohy v nich jsou

lhostejné

jde o ten univerzální pocit

povolené perverze

vše co je trochu divadlo

hra

koncert pro

violu a xylofon

když nejde o život

ale jinak o všechno

jsem sama

ve vyhnanství

na cizím balkoně

s mátou mezi zuby

s pocitem že tě

potřebuju jako

dentální niť

jako dámskou vložku

teď by bylo namístě

aby ses urazil

ale ty

přejíždíš

prsty po hýždích

své snové školačky

a zase jsem to já

sama s vdechy

zakázaných slastí 

na balkoně

v cizím snu

madona s hranostajem