II.

   Sakury. Nedozírná záplava drobných růžových kvítků, které jakoby někdo vysypával s obrovské nebeské duchny. Sakury však touhle dobou nekvetou... Jsou jich plné ulice a na některých místech ve městě úplně zastavily dopravu. Celá radnice je na nohách, pánové si rozdělují úkoly, kompetence a pověření a nikdo z nich vlastně pořádně neví, co dělat. Protože sakury přece touhle dobou normálně nekvetou. Tedy alespoň by neměly.

  Matěj přijíždí k městu a již z dálky spíše tuší než vidí, co se v ulicích děje. Je to tak trochu jako vánoční pohlednice. Přehodí si batoh z korby dodávky, která ho veze od hranic na záda a dál už šlape po svých. Chce si užít, nikým nezpozorován, svůj soukromý slavnostní vstup do města, odkud před málem pěti lety pod rouškou noci jednoho únorového rána odcházel.

   Za tu dobu, co byl pryč, zažil a viděl věci, které by nejraději sepsal a vložil pod kámen u městské brány, než aby je vyprávěl svým blízkým. Věci, o kterých nedovedou vypovědět ani ti nejotrlejší a nejodvážnější mužové z města. A Matěj ví, že až se ho na ně lidé budou ptát, nepoví jim nic. Protože i kdyby pověděl, nikdo by to nepochopil. Chce dát sbohem věcem minulým a začít v městečku žít nový život. Neboť tak jak kdysi cítil, že se mu otevírá svět k prozkoumání, nyní se s tím, co poznal chce pokusit vtisknout svému životu smysl na místě, kde již pátá generace jeho rodu vdechuje v potu tváře dřevu nový život.

   Když vstupuje do Fortuny západní branou, mimoděk najdou jeho oči nápis, který je vtesán na jejích vratech: „Nebuď příliš statečný“. Nutno dodat, že na ostatních třech branách jsou nápisy podobné: „Buď statečný – Buď statečný – Buď statečný.“ Až zde se tedy představuje dovršení moudrosti předků, kteří toto město postavili a tak jak vnímali propojenost všeho, uvědomovali si také, že silný je ten člověk, který dovede ukázat rovněž svou slabost.

   Ulice plné růžové záplavy působí jako zjevení. Všude se line omamná vůně a na tvářích lidí, které Matěj potkává, září šťastný úsměv. Pomalu prochází kolem známých míst, která má z dětství spojená s nejrůznějšími příběhy a setkáními s lidmi, kteří žijí svá osobní každodenní mystéria, odhalující tajemství života. Kráčí kolem výloh starých krámků, které si také díky péči památkářů zachovávají již více než sto let své původní kouzlo.

   U starého židovského pekaře Steinera si Matěj koupí ještě teplý chléb a macesy, uždibuje sousta a občas se pozdraví s někým, kdo ho i po těch letech poznává, třese si s ním pravicí a popřeje hodně štěstí. Náhle jakoby jeho nohy samy zastavily před dveřmi domu, kam jako malý tajně lezl oknem, aby se na tanečních zábavách nechal unášet tóny valčíků a pohledem na páry, vířící v jejich rytmu. Po chvíli váhání vezme za masivní kliku, otevře těžké dubové dveře a vstoupí do vestibulu, odkud se pomalým krokem vydá po točitém schodišti vzhůru až do tanečního sálu, kde stane tváří v tvář čistému zázraku.

   Před sebou spatří miminko koupající se ve zlaté záři slunečních paprsků, kterak tiše zpívá tu nejkrásnější píseň jakou Matěj kdy slyšel. Do očí mu vyhrknou slzy, které jako kapky deště stékají po jeho opálených tvářích a Matěj si uvědomuje, že právě na tomto místě plakal naposledy. Před deseti lety se tu celé městečko loučilo s jeho maminkou, která zemřela během návratu do města těsně po porodu Matějovy sestry Anežky.

   A nyní, kdy zažívá ony posvátné okamžiky absolutního štěstí, které se mísí se smutkem, k němu zezadu kdosi přistupuje, objímá ho kolem pasu a říká: „Vítej doma.“ A Matěj okamžitě po hlase i podle něžnosti objetí poznává Kláru, které jako první kdysi vyřezal amulet ve tvaru anděla. Kláru, které se jako jediné dovedl zcela otevřít a přísahal sám sobě, že jejího přátelství se nikdy nevzdá. Ať je již jejich cesty zavedou kamkoliv.

   „Já...“ a víc nic, jen ticho a slunce hrající s Adamem uprostřed sálu vesmírnou hru. A oni dva tu spolu stojí snad deset, snad dvacet minut, čas není... „Vítej doma.“ Krásnější, než kdy před tím, dlouhé vlasy, lněné šaty, voní heřmánkem. Příliš krásná, než aby Matěje jen napadlo... A tváří v tvář tomuto pokladu vzpomíná na tu, kterou zanechal na jiném kontinentu a které slíbil – jako prvnímu člověku ve svém životě – že se pro ni vrátí. Dolma. Dolma – žena pro kterou se rozhodl odejít z podhůří Himaláje, opustit vše co za dva roky pilné práce vytvořil a najít svou cestu domů. Proto, aby se mohl stát mužem. Mužem pro sebe, mužem pro celý svět, mužem pro ni. Dolma...

   Klára, Adam, Kryštof. Jako tři větve na jediném kmeni. Kryštof naučil Matěje snad všemu, čemu se může dvacetiletý mladík ještě naučit a teprve při cestách světem začal Matěj chápat, jaké přesahy má ono učení. Že to není pouhý souhrn vědomostí, ale že jsou to moudra, která mohou ovlivňovat naše životy. Navzdory všemu. Teprve při cestách světem objevil Matěj velikost prostoty, sílu slušnosti, krásu tolerance a moudrost mlčení. Nikdy nebude připraven dostatečně poděkovat onomu muži, kterému odsvědčil, že si Kláru, bere ze skutečně ryzí a čisté lásky.

   „Už o tobě ví, Steiner nám řekl, že ses vrátil. Jen co doučí, přijde sem.“ Matěj, vytržen ze svého přemýšlení se podívá na Kláru, jako by ji viděl poprvé. Tolikrát si v duchu opakoval, co jim oběma řekne na vysvětlenou, ale najednou je všechno pryč. „Víš, já jen...“ a to je opět vše.

   Klára jde k Adamovi, zvedá ho ze země, ukládá do hamaky zavěšené mezi dvěma trámy a sedá si k němu, aby mu dala najíst. Matěj si uvědomuje, že Kláru viděl nahou již mnohokrát, ale nyní odvrací zrak. Najednou se stydí – on který byl vždycky první na tanečním parketu, on který se nikdy nebál říci svůj názor ani nejstarším mužům z městečka – stydí se svým pohledem rušit onen posvátný obraz. Náhle ho ale ovládá neodolatelná touha, ze které se rodí nápad, který ho donutí se otočit. Matěj už už chce vyhrknout, pak se ale nadechne a tak, aby co nejvíc zakryl své vzrušení potichu říká: „Chtěl bych Vás vyřezat ze dřeva. Tak jak jste právě tady a právě teď.“ Uf. Srdce Matějovi bije až v krku. Klára se usmívá a ví, že takový kompliment jí ještě nikdy žádný muž nesložil. „Děkuji... budu velice potěšená.“