I.

    Ticho. Všude posvátné ticho. Uprostřed velikého sálu s křišťálovými lustry, visícími z malovaného stropu, leží na dřevěné podlaze. Položen na vlněnou deku, prozkoumává očima a ústy své ještě nemotorné ručičky. Nezkažený věděním, tabula rasa, jak by řekli filosofové, přichází z míst, kde je vše naplněno vševědoucím klidem a mírem, který prostupuje celým nekonečným vesmírným prostorem.

    Je tomu právě týden, co ho Klára porodila do vody na místě jen nedaleko vzdáleném od jejich domu. V příjemném přítmí zadní koupelny porodní báby a zároveň rodinné přítelkyně Miriam, které nikdo neřekne jinak než „anděl“. Jejím přičiněním přišlo na svět již více dětí, než zaplní místní obecnou školu.

    Protože vše začíná od Adama, říkejme našemu malému příteli také tak, i když je možné, že mu rodiče a život přidělí jméno jiné. Když se Adam narodil, jeho tělo bylo pokryto drobounkým chmýřím a paprsky ranního slunce, dopadající na jeho tělíčko, položené na Klářině prsou způsobovaly, že to vypadalo, jakoby celý jemně zářil. Neplakal, jen jakoby si tak nějak táhle broukal. Jak později sami zjistíme, tyto drobnosti sehrají v Adamově životě mnohokrát velmi důležitou roli, stejně jako to, že nezkaženost věděním přetrvá celé jeho pozemské žití.

    Položen na vlněnou deku, prozkoumává očima a ústy své ještě nemotorné ručičky. Adam však neví, že to jsou jeho ruce a ústa, že leží v tanečním sále, který má Klára dlouhodobě pronajatý, aby zde mohla provozovat svou divadelní školu hlubokého prožitku, a že jeho otec Kryštof učí o dvě patra níž imigranty ze zemí třetího světa číst a psát. Maličký neví, že to, na co právě zaměřil svůj pohled je okno se záclonou, ve které zeje velká díra.

    Zkusme si to nyní představit. Zkusme být opět neposkvrnění, nezvyklí používat zrak, jako hlavní poznávací smysl. Jsme božští, se svým skutečným zdrojem ještě vědomě spojení a neznalí nástrah hmotného světa. Při tom jak jej víc a více poznáváme, stále věříme, že vše je ve vzájemné harmonii a nerozumíme proto křiku, hádkám, nevraživosti a nenávisti, které jsou schopni všichni lidé, kteří na tento blažený stav již dávno zapomněli. Stejně tak si nepamatují, kdy naposledy slyšeli ticho podobné tomu, kterým byli obklopeni v lůně. Jsme tedy čerstvě zrození, nekřičíme, neboť necítíme důvod (pokud nás někdo nevezme za nohy, neplácne po zadečku a nestrčí pod ledovou vodu) a naše blaženost se přelévá i na tu, která za nás tři čtvrtiny roku dýchala a my se jí za její odvahu odměňujeme touto chvilkou absolutního spojení, která se již nikdy nebude opakovat. Naše srdíčko zpívá zvukem podobným tibetské míse, maminčino srdce to cítí a zpívá s námi. Jen jsme a je to ta nejvyšší pravda, které můžeme v životě dosáhnout. Velice brzy na to ale pod tíhou vědění zapomeneme a celý život pátráme v nejvzdálenějších zákoutích našeho světa, abychom učinili objev, který by jsme mohli nazvat štěstím…

     Adam s Klárou a Kryštofem žijí ve městě, které jakoby zázrakem odolávalo všem pohromám, které postihly celou zemi za posledních sto a padesát let. Ani davy poutníků, kteří každoročně přicházejí z celého kontinentu, aby navštívili místní kostelík a poklonili se sošce panny Marie, sem nikdy nezavlekli jediný virus, nebo epidemii, přestože všude kolem umírali a stále umírají lidé na nejrůznější neduhy. Město, kde lidé žili sice velmi skromně, ale vždy poctivě a šťastně bylo proto pojmenováno Fortuna. Za vlády posledního osvíceného panovníka země bylo vyhlášeno národní památkou, která vešla do všech učebnic dějepisu, jako zázračné město, kde se všichni lidé rodí bez bolesti a umírají stářím ve velmi požehnaném věku.

     Lidé z Fortuny byli vážení všude, kam je cesty zavedly, neboť vynikali bystrým intelektem, soucitnou duší a láskyplným srdcem. Více, než kdy jindy se právě u nich potvrzovalo, že tyto vlastnosti člověka ochraňují a dělají ho silnějším, než je štěkání nenávisti.

     To je také důvod, proč vede Klára svou divadelní školu, na jejíž navštěvování hrdě vzpomíná sám starosta města. Sama si prošla dvanáctiletým vzděláním ne nepodobném klášterní výchově, ve kterém se snoubily jogínské praktiky s přísnou disciplínou a dílnami s nejrůznějšími divadelníky z celého světa a dlouhými týdny a měsíci strávenými rozebíráním shlédnutých divadelních představení. Její mistr, dá-li se tak Habibovi Tahimu říkat, ji celou dobu studia vedl k jedinému uvědomění – že celý tento svět je sice pouhou iluzí, i přesto však v něm lze absolutním prožíváním získat věrného průvodce a pomocníka na cestě do nejvnitřnějšího nitra sebe sama. „Jedině s tímto vědomím,“ říkal Habib, „má veškeré naše pachtění nějaký smysl.“ Tak Klára mohla také mnohem lépe snášet rány bambusovou holí a cvičení v nevytopených školních místnostech, kde zamrzala voda v lavoru, stejně jako odloučení od rodičů, které opustila v šesti letech.

     Osud a Bůh tomu přáli, aby se Klára při svém kočovném putování s Habibem a ostatními studenty dostala právě do Fortuny, kde nakonec hráli týden v kuse a na všechna jejich představení bylo plno do posledního místečka. Lidé stáli i v uličce mezi sedačkami a všichni bez dechu hltali mystérium, které se odehrávalo přímo před jejich zraky. Habib nakonec zůstal ve Fortuně společně s Klárou a později pomáhal starostovi s realisací projektu na vzdělávání přistěhovalců z chudých zemí, kam později několikrát sám vyjel… aby se tam seznámil s Kryštofem, studentem pedagogiky a dobrovolníkem Červeného Půlměsíce… aby ho mohl přivést s sebou do Fortuny… a seznámit ho s Klárou, která když ho poprvé uviděla, tak okamžitě poznala svého, za posledních několik tisíc let jediného partnera… který se ve Fortuně objevil právě proto, aby mohli být opět spolu… a aby dali život novému člověku – malému Kryštofovi. Jak jednoduché.