Ve své zemi (Srdce fantazie) byl tím nejstarším a také jediným, který před 1000 lety odolal těm hrozivým stvořením…. Je tomu už dávno, co se jeden z draků zvaný Xenerius usídlil v krápníkové jeskyni, která byla zasazena přímo do středu Weilmaru, (aby tam v tichosti hlídal obrovský poklad, který tu ztratili elfové při té obrovské bitvě) jehož už dlouhá léta sužovala krutá zima. Ve Weilmaru se nic nedělo, v korunách shnilých a popraskaných stromů vládlo stále smutné ticho. Blizardy se střídaly s mohutnou vánicí a Xenerius neustále hlídal svou kořist… Tou dobou, nedaleko od našeho lesa, se na svém poníkovi proháněl se sekyrou v ruce duhový skřítek, který hledal místo, kde by se mohl natrvalo usadit a započít tak zdánlivě dlouhou a nudnou pouť svým životem. Zasněženou plání ,,duněla“ kopyta malého koně, který se snažil cválat tak rychle, jak mu neustále přikazoval jeho jezdec. Všude byla mlha, tvořila nepropustnou zeď, přes kterou jste neviděli ani na krok. Najednou kůň spatřil obrovskou bránu propletenou břečťanem, vzepjal se a svého pána tak shodil ze sedla… Malý človíček přistál přímo na nos. Cosi mumlavě zaklel, postavil se na nohy, ohlédl se na svého poníka, ale ten… ,,Kde je, kam se jen poděl?“ , pomyslil si skřítek, nevěřícně hledíc na prázdné místo. Jeho malé srdce se zatřáslo, sekyru chytl mnohem pevněji a třemi mohutnými úhozy na bránu dával o sobě znát. Pod skřítkovými nohami se vytvořila prasklina tak velká, že Pixie (tak se ten udatný skřítek jmenoval) málem ztratil balanc, ale v poslední chvíli sebral veškerou svou odvahu, zapřel se svýma nohama co nejpevněji to šlo a po čtvrté uhodil topůrkem o bránu, z které se záhy ozvalo: ,,Co tě přivádí do lesa zázraků zvaného Weilmar, malý člověče?“ Pixie dostal trochu strach, ale nakonec ze všech sil zakřičel do mohutné vánice, která ho rázem obklopila: ,,Přicházím v míru, jsem unaven z dlouhých cest a hledám pro sebe nový domov“. Najednou se brána otevřela a Pixie spatřil snovou krajinu… Hned po jeho prvním kroku do nového světa, ho obklopilo deset mohutných stromových entů, z nichž jeden (ten nejstarší Gibus) chytnul svou větví Pixiho za nohu a zkoumavě si toho návštěvníka prohlížel… ,,Copak u nás pohledáváš skrčku?“ Skřítek, vystrašen se zmohl jen na mlčení a slzy. ,,Podívejte, ten malý má strach!“ Řekl Gibus posměšně… Najednou však stromoví enti spatřili na tom malém človíčkovi mrňavý kamínek se symboly petrklíčů… Nejstarší z entů skřítka okamžitě pustil a do krajiny zalité sněhem zvolal: ,,TOTO JE POSEL JARA, NA NĚJ UŽ ČEKÁME VÍC NEŽ 720 LET, PROVOLÁVEJME MU TEDY SLÁVU.“ Gibusuv pokřik, který se rozléhal po celém lese uslyšel i Xenerius, který se od té doby musel mít stále na pozoru, ale nepředbíhejme, tohle už je zcela odlišný příběh. A tak se stalo, že Pixie, který zavítal do Weilmaru takřka náhodou se stal pro tento les novou budoucností a jeho novým ochráncem. |
aldebaran 