LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #1057
Autor:	KayTee
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza/Ostatní
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	25.11.2003 18:07
Počet návštěv:	1187
Počet názorů:	22
Hodnocení:	7

Přátelství

Můj svět se pomalu hroutil. Ztrácela jsem všechnu naději. Rodiče mě nechápali, hlavně máma si vždycky našla něco, za co mi mohla vynadat a dělala mi ze života peklo. Nelíbilo se jí nic, co jsem udělala a přitom já jsem konečně měla šanci být šťastná. Ona mi tu šanci chtěla vzít. Až později jsem pochopila, že to všechno dělala ze žárlivosti. Vadilo jí, že mám spoustu nových kamarádu a ona už není na prvním místě. Vadilo jí, že jsem netrávila večery doma, ale že jsem konečně začala chodit ven s přáteli a užívat si mládí. A nechtěla si připustit, že už nejsem ta malá holčička v červených šatičkách s kšandami, ale že jsem mladá holka, která má právo na svůj život. Nechápala, že mi tím hodně ubližovala a nechápe to ani teď. Rodiče ovšem nebyli jediní, kteří se postarali o to, aby mi z tváře zmizel můj neodmyslitelný úsměv. Ztratila jsem nejlepšího kamaráda. Nevím, čí to byla vina. Snad jsme si za to mohli oba. Zamiloval se...do mně a nemohl pochopit, proč mu jeho city neopětuji. Nechápal, že právě v tom okamžiku jsem potřebovala dobrého přítele víc než lásku. Jakmile se mi přiznal, že mě miluje, už jsme k sobě nedokázali najít cestu jako přátelé. Naše dlouho budované přátelství skončilo a jediné, co nás pak spojovalo, bylo nesmělé „ahoj“, když jsme se náhodou potkali, kterým jsme dávali na vědomí, že se známe. Jediná věc, která byla v mém životě v pořádku, byla škola. Ano, škola! Všechno tam klapalo, jak mělo. Ale...co je to za život, když jediné, co v životě vychází, jsou studijní výsledky? K mé depresivní náladě velkou měrou přispěly i nepokojné noci. Nikdy jsem neměla noční můry a teď jich bylo najednou až moc. Slzy, se kterýma jsem se ráno budila jsem měla v očích celé dny. Rodiče si ničeho nevšimli...nebo nechtěli všimnout a kamarádi se mě zbytečně ptali, co mi je. Nepatřím mezi lidi, kteří o svých pocitech dokáží mluvit s kýmkoliv. Potřebovala jsem člověka, kterému bych mohla důvěřovat a který by mě pochopil a mezi mýma kamarádama nikdo takový nebyl. Nakonec to teda vzdali...někdy se mě snažili rozesmát třeba vtipem, nebo blbůstkou napsanou na lavici a i když se jim to povedlo, nikdy nebyl můj smích upřímný. Věděla jsem to já a věděli to i oni. Prostě jsem už neměla sílu se smát... Až jednou zakročila ona. Žena, která byla pro mě moc vzdálená, abych jí mohla považovat za kamarádku. Kromě toho, že byla starší o 13 let, byla ve skutečnosti také mojí „šéfkou“ v modelingové agentuře. Měla jsem jí ráda, ale spíš než přátelství jsem k ní cítila jakousi úctu a obdiv. Rozuměli jsme si dobře, hodně jsem jí pomáhala, ráda jsem s ní mluvila, ale nevím...nemyslela jsem si, že právě ona by mě mohla pochopit. A přece... Vzpomínám si na ten den...na náměstí byly právě Vánoční trhy a padal sníh...teda ne padal, on se úplně sypal z nebe! Vraceli jsme se z agentury a ona šla potichu vedle mne.. Myšlenkami jsem byla ve svém světě a ani jsem moc nevnímala její přítomnost. Až najednou promluvila a já si uvědomila, že nejsem sama. „Tak a už mám toho dost, Kenvelo! Nemůžu se už dívat na to, jak se trápíš! Hned teď mi sama řekneš, co s Tebou je, nebo to z Tebe vytluču!“ Překvapila mě a já se zmohla jen na tiché: „Nemohu...“ No ona se nehodlala jen tak vzdát. Odtáhla mě stranou, do stínů stánků, kde nás nikdo nemohl vidět ani slyšet, zvedla mi hlavu a přinutila mě dívat se jí do očí. „Podívej se na mě! Jestli se bojíš, že to co mi řekneš nějak zneužiji, nebo to někomu vykecám, máš úplně zbytečné obavy. Já se už nemohu dívat na to jak se uzavíráš před světem a unikáš do svého světa. Hodně mi pomáháš a vážím si Tě a chci Ti to oplatit! Mě nebude vadit, když vyroníš nějakou tu slzičku a uvidíš, že se Ti uleví...“ Když jsem viděla ten starostlivý výraz a její oči byly smutné opravdovým zájmem, jen jsem se nadechla a všechno šlo ven... Já už ani nevím, co všechno jsem ji řekla. Slzičku jsem vyronila...a ne jednu! Byl to zvláštní pocit, když jsem to ze sebe všechno dostala. Ne, problémy se mi nevyřešily, jako mávnutím čarovným proutkem. To ne, ale měla jsem najednou pocit, že všechno není tak černé, jak se mi zdálo a hlavně jsem se uvolnila a cítila jsem, že nejsem sama. Často se mi předtím stávalo, že jsem se úplně nechtěně stávala vrbou pro lidi, které jsem ani neznala. Já jsem však nikdy neměla nikoho, kdo by mě dokázal vyslechnout...teda nikoho, komu bych to dovolila. A najednou...bylo to pro mě něco nového...něco nepoznaného a upokojujícího. Najednou jsem věděla, že ať by se dělo cokoliv a já měla jakýkoliv problém, je tady někdo, kdo bude stát při mně a kdo mi bude naslouchat a snažit se mi pomoct. Byla tady ona...

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'KayTee', 26.11.2003 16:07.

Názory čtenářů

25.11.2003 18:43

fungus2

Velmi vystížně napsané. TIP

25.11.2003 19:14

Dash

Fajn :o) *

25.11.2003 20:17

LaMere

Vystizne, prijemny konec hlavne prijemne zjisteni, ze clovek nejni sam... neni liz pravda?
:-)

25.11.2003 21:51

Shaylen

Opravdu čtivé, ze života asi všech....je dobré mít přátelství, to opravdové, kdy se můžeš někomu vypovídat atd...tip

26.11.2003 07:45

Ilona

Dobré. :)

26.11.2003 09:09

Duf

hezky se to čte, a dobré konce já rád*

26.11.2003 16:03

KayTee

Děkuji Vám všem mooooc......

Cekanko: chybičky si opravím, děkuji...a těch problémů bylo víc, jen jsem je tam nepsala...jinak píšu to, co se skutečně stalo ;o)

26.11.2003 16:09

kmínek

přátele se nekoupíš přátelé potkáváš sama a pak přítel přijde první když celý svět Tě opustí.

* tip

26.11.2003 16:14

KayTee

Víš...ono to je pro mně hodně nepříjemný psát o tom a vůbec na to vzpomínat a kdyby to náhodou někdy četli rodiče, mohli by mě vydědit ;o)

26.11.2003 16:15

KayTee

Kmínek: děkuji...i za přání ;o)

26.11.2003 16:41

KayTee

No tak víš o čem mluvím ;o) Někdy raději něco zamlčím, aby se to znovu nerozviřovalo ;o)