Vrátila se zpět. Nikdo si jí nevšímal, všichni do jednoho dělali, jakoby tam vůbec nebyla. Byla smutná, moc smutná takhle smutnou jsem ji ještě neviděla. Znám ji odmalička, a takhle strašně nikdy nevypadala. Byla rozcuchaná s takovym tim zlym výrazem v očích, člověk by se až bál, kdyby v nich neviděl ten strašnej smutek.  A nikdo se jí nezeptal co se jí stalo, nebo kde byla.. Ani já. Ostatní se taky přece neptali. Vždycky ke mně byla moc hodná, večer před spaním mi vyprávěla pohádky, když jsem byla malá  a chovala se ke mně tak jako by ani nebyla sestra, ale nejlepší kamarádka. A povětšinu času asi taky byla, nikdy pro mě nikdo neznamenal víc než ona, ale to vim až teď. Byla prostě vždycky strašně hodná, taková milá a nesobecká, vždycky se radši bavila o mých problémech, než o svých. Zajímalo jí to a snažila se je řešit tak, aby pro mě dopadly co nejlíp, většinou se jí to i dařilo. A teď se na ní dívám a vidim ten výraz neutuchajícího žalu a toho nepochopení, který se jí dostalo od všech těch lidí. Lidí kteří neznají ostatní, znají jen sebe a to jim stačí, cítí se tak velcí… Vypadá jako by se jí stalo něco strašného. Ale ostatní taky nevstávají jí pomoct, přece. Vždycky když jsem něco nepochopila, vysvětlila mi to. Dokonce mě i jako malou naučila učit se, dělat domácí úkoly, rodiče nikdy neměli čas, nebo je to nezajímalo, už to jednou zažili s ní..  Vždycky si na mě našla čas.. Ale pak jsem začala vyrůstat a dospívat a chtěla jsem mít taky jiný kamarádky, a tak jsem si je našla, na ní jsem zapomněla. A ona musela řešit svoje problémy sama, nikdy se svým přátelům moc neotevřela, ale mě  by se otevřela, kdybych o to stála. ale to si uvědomuju až teď, když už jí nepomůže nikdo.  Bože vypadá opravdu děsně možná bych měla opravdu něco udělat. Vlastně to začalo toho deštivého večera, od tý doby už její stavy nikdo nebral vážně.. Všichni ji začali ignorovat.. Bylo šero a v celym domě byla tma.. Bylo to někdy na podzim. V dome se rozléhal ten zlej zvuk větru a já se bála, vždycky se bojim , když je tma, ale toho dne jsem se bála víc, něco jsem cejtila, snad to byla předtucha.. Šla jsem nahoru po schodech a ony tak nepříjemně vrzaly, zvlášť ten poslední. A já se bála čím dál tím víc. A pak jsem otevřela ty dveře a ona tam ležela na zemi v kaluži krve.. Máma s tátou jí od tý doby začali brát jako blázna, nikdy nebyli dobrý rodiče a problémy uměli řešit jen jedinou cestou, vzájemnou ignorací. Mysleli si, že jí to pomůže..