Paralýza ducha, zločin, krutost.
Hlas volajícího na poušti.
Kolem dav a přec je sám.
Volá a volá.
Kudy kam?
Neví. Všude lhostejnost.

Vyschlá řeka, mrtvý strom,
co nikdy víc už nevyroste.
Nekonečná touha bojovat
s tím slovem, mocným jako hrom.
Teď ví už, není to tak prosté...

Smrt! Smrt předčasná
a strašná, tak moc,
že končí dál než svět.
Cesta bez konce a bez začátku,
jak rak snažící se napozpátku
zhasnout bezesnou polární noc.
Taková je lhostejnost.

Černá je zloba, vztek a hněv.

"Staň se malířem, alespoň na chvíli,
namíchej barvy na svoji paletu,
že nemáš barevné, nevadí,
bílou si vystačíš, nevíš-li."

Paralýza ducha, zločin a krutost.
Hlas volajícího na poušti.
Snaží se malovat, ubožák!
Bílou na bílou, zas a zas!
Hlas volá a slábne a ztrácí se v houští,
vzdává se všechen lásek a krás:
"Jak zesvětlit bílou lhostejnost?"